Milí bratří, milé sestry!

Na hranicích země slíbené svolává Mojžíš všechen Izrael. Znovu připomíná >nařízení a práva< či >ustanovení a soudy<. Celá pospolitost Božího lidu má slyšet to, čím budou řídit svůj život v zemi, kterou jim Hospodin dává.Všechna ta nařízení, práva a soudy jsou ovocem smlouvy, kterou Bůh se svým lidem uzavřel a stvrdil. Co to je smlouva? To je vzájemný závazek dvou i více stran vůči sobě. Mojžíš mluví o smlouvě, kterou sám Hospodin uzavřel s pospolitostí Izraele na Boží hoře Chorébu. V té smlouvě se Hospodin zavázal dát svému lidu odpočinutí v zemi, kterou už zaslíbil Abrahamovi, starat se o lid a chránit ho od zlého a mít ho za své >obzvláštní vlastnictví< i k službě svědectví pro všechny národy. A Boží lid se zavázal, že bude Hospodina poslouchat a činit vše, co se jemu líbí. Tato smlouva, o které mluví kniha Exodus v 19. a 24. kapitole, je stvrzena obětí; je základem vztahu mezi Hospodinem a pospolitostí jeho lidu.

Arciže je ta smlouva z Boží strany vlastně sebeoběť. Pán Bůh ji totiž vyhlašuje dobrovolně, nikým a ničím nepřinucen, tím méně tím, že ten lid, ve kterém se mu zalíbilo, by byl tak skvělý. Není, v Egyptě jen naříká. Při první těžkosti, tam u moře Rákosového, začne reptat a pak si neustále stěžuje, že to či ono nemá – a přece: Pán Bůh se smlouvou k němu zaváže. Smlouva z lidu učiní Božího partnera – který Bůh by se tak snížil, aby z člověka učinil smluvního partnera a ne jen poddaného? Boží smlouva je ovocem Boží lásky, proto byla smlouva mezi Bohem a pospolitostí lidu ne jednou označena jako vztah manželský (Jhe 16 aj.).

Této smlouvě zůstává Hospodin věrný – skoro by se dalo říci bez ohledu na to, jak je věrná druhá strana, Boží lid. Právě v té 16. kapitole Ezechielova proroctví bychom našli vyjádření, jak se Boží lid neustále zahazoval s nejrůznějšími partnery, jak svoji věrnost zaměnil za mnohou nevěru a >kdejakým ukydaným bohům<(jak překládají Kraličtí) sloužil – a přesto se Hospodin nenechal svést k tomu, aby lid zavrhl. Novou smlouvu chce se svým lidem uzavřít, a také to učiní. Ježíš Kristus říká: >tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví<; smrt na kříži je tedy tou obětí, kterou je zpečetěná ta nová smlouva. I to smíme a máme připomenout, když slyšíme slova Mojžíše, muže Božího, z hloubi SZa – vše tu ukazuje k tomu, že Hospodin je věrný Bůh, na kterého se člověk může spolehnout.

Aby smlouvě mohl lid dostát, dává mu Bůh svůj zákon. Ta >nařízení a práva<, jejichž základem a trestí je desatero, jsou darem, aby lid věděl, kterou cestou má jít, čeho se držet a co dělat, tak, aby se to Pánu Bohu líbilo. Docela obyčejně řečeno, jde o to, jak se v Boží rodině žije, co je v té domácnosti dobré a co se tam nedělá; co vede k utužení vztahů a co je naopak narušuje. Řád Boží rodiny – to jsou ta ustanovení a soudy – a to je i Desatero. Je to možnost, jak z té rodiny Boží nevypadnout, jak nezošklivit v očích Božích i svých.

Hospodin tedy nejen, že dobrovolně uzavírá s pospolitostí Izraele smlouvu a slavnostně obětí se zavazuje ji dodržovat, ale dává svému smluvnímu partneru i možnost, jak smlouvě dostát. Boží lid přijímá radu, jak smlouvu zachovat a jak tedy v zemi zaslíbené, v Božím domově žít tak, aby to bylo Pánu Bohu milé a smlouva mezi Bohem a lidem byla zachována. To není minulost, to není výpovědí z historie, to je skutečnost přítomnosti: >ne s otci našimi, ale s námi, kteří jsme dnes naživu< uzavřel Hospodin smlouvu. Ta nová smlouva to jen potvrdí >to čiňte na mou památku, dokud nepřijdu< říká Ježíš svým učedlníkům. Tedy dokud se dnes říká, dokud Kristus nepřijde a nepromění svět náš celý v nové stvoření, smíme a máme počítat s Boží věrností a můžeme se z toho radovat.

A proto ani Desatero není minulostí. To není zákoník kočovníků z pouště před více než 3.000 let – to je základ veškerého vztahu mezi Bohem a člověkem, a tedy i mezi člověkem a člověkem. Jako křesťané smíme a máme přijmout Boží zákon, jako možnost, jak věrně Krista Pána následovat a z jeho těla se „neodříznout“. Proto neuškodí, když si základ a počátek desatera i my připomeneme.

>Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne<. Je chybou, když se desatero vnímá či dokonce učí bez toho úvodního slova, kterým se Hospodin představuje. Hospodin, když dává svému lidu řád života, nestojí před lidem s prázdnýma rukama. Lid ho poznal jako Boha, který vysvobozuje. Dřív než uzavřel s lidem smlouvu, dřív, než mu vydá svůj řád Božího domova, vyvedl svůj lid ze smrtelného ohrožení otrocké služby zlému. V mateřském jazyce Sza je tu užito slovesného tvaru, který značí dokonavost (faktuál - skutečnost se stala a platí). To už se stalo, to je skutečností, která byla dokonána. Stejně tak: Ježíš Kristus přišel do tohoto světa, narodil se, byl ukřižován, umřel a byl vzkříšen. Tak vyznáváme. Tak Bůh svému lidu posloužil k dobrému. Smíme a máme tuto skutečnost Božího dokonaného milování přijmout jako úvod k celému desateru i ke každému z jeho přikázání. Neplatí: chovej se tak a tak – a já tě zachráním, ale: Já jsem tě zachránil, vyvedl, spasil – a proto můžeš a máš žít tak, jak já tě stvořil. Ten, který nám dává zákon a řád života, není tyran a diktátor, ale dobrý otec, kterému záleží na tom, aby jeho děti žili řádně a pravdivě. A vězme – dobrý otec to je, který nelituje námahy, aby děti vytrhl z nebezpečí otroctví a zlého. Ale dobrý otec i proto, že chce, aby na dětech bylo vidět, že jsou dobře vedené. Jen špatný otec nic po dětech nechce a je mu jedno, co dělají a jak žijí. Bůh je dobrý Otec.

A proto by bylo holým nesmyslem, od něho utíkat a hledat si jiné pány a vládce. Nemáme jiného Boha, než toho, který nás vysvobodil z otroctví zlého a hříchu. Nebudeme hledat jiného Boha, než toho, který k nám přichází v Ježíši Kristu jako Otec plný milosti. Řád je jasně dán: nebudeš mít! To je zaslíbení a naděje. Hledat jiného pána je zbytečné. Ale je to také zlé a hříšné. Pošilhávat za jinými bohy a pány je jako rozhlížet se v manželství po milenkách či milencích. Je to NE - ŘÁD. To se Pánu Bohu nelíbí, to není dobré v jeho očích.

A stejně tak platí, - nebudeš si Hospodina představovat jinak, než jak se ti on dal poznat. To je smysl onoho zákazu zobrazení: >nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho...< či jak to známe z K: >neučiníš sobě rytiny ani jakého podobenství těch věcí...<. Ono to velice úzce souvisí s prvním přikázáním, takže se nedivme, že v římské i luterské tradici je 2. přikázání jen rozšiřující část prvního. A přece můžeme nalézt trochu jiný důraz. Jde o představy. Máme jako lidé dar představivosti. Zvláště to, co nevidíme, se snažíme nějak představit (obraz, socha je potom už jenom ztvárněním představy).

2. přikázání nás varuje, abychom nechtěli tyto své představy vydávat za Hospodina, který vyvedl svůj lid z Egypta a v Ježíši Kristu přišel do našeho světa jako náš bratr. Stvořitel se nedá představit stvořením. Za tímto příkazem je poznání, že Bůh je větší, než všechny naše představy. Proto si ho nemůžeme představit – každá taková představa je jen malou částí pravdy, a tím je zkreslující – zvláště, když řekneme: toto je Pán Bůh, a jiný být nemůže. Hospodin, Bůh který nás miluje a dává se nám poznat jako Otec, není ani hřímající Zeus starých Řeků či Perun starých Slovanů, ani První hybatel filosofů, ani resortní hospodář – baal, jak si to představovali v Kenaanu. Není to také princip výkladu světa a jeho vzniku. Vidíme, že je to celá řada falešných představ, které my lidé jsme v pokušení za Boha vydávat a jako takového ho ctít. Jejich základem může být třeba jen jeden z celé řady Božích projevů, který chceme vykládat jako poznání celého Boha. Nebo také je to jen projekce našich tužeb – chceme být silní a mocní – a proto Bůh musí být taky silný a mocný. Zhmotnit si tuto tužbu pak znamená, že chceme Boha přinutit nebo zmanipulovat, aby jednal podle našich představ, aby byl povinován nám pomáhat, žehnat, mluvit, zjevovat se.

Zvláště nebezpečný okruh představ o tom, kdo je Hospodin, je skryt v přírodě, ve světě kolem nás. Hospodina si nemůžeme zaměnit za cokoliv stvořeného. Jistě, stromy jsou krásné, zvláště některé, ale není to Bůh, hory jsou ohromující, vzbuzující úctu, ale není to Hospodin, moře je nekonečné a jeho šumění utišující a jeho bouření hrozivé – ale není to Bůh. To vše, co vidíme krásného kolem sebe, od břízky na kraji lesa až po hvězdné nebe nad hlavou, je krásné a smíme a máme se z toho radovat, ale není to Bůh. Je to Boží dar pro nás, který smíme a máme dobře užívat, ale není to nic, co bychom měli uctívat. Takový Bůh není. Nevíme jak vypadá, ale slyšíme jeho hlas, jako Mojžíš v ohnivém keři. Hlas tichý a temný, jak ho slyšel Eliáš, který z něj snímal břímě strachu a zatrpklosti a otevíral novou naději. Hlas, který přišel na zemi a zazněl na kříži: >Synu, odpouštějí se ti tvé hříchy. Vstaň a choď!< Evangelista Jan to vyjádřil: >Boha nikdy nikdo neviděl, Jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, ten [nám] o něm řekl<. V Ježíši, který se jako člověk narodil do tohoto světa lidí, smíme přijmout Boha jako Otce, činícího milosrdenství nad tisíci pokolení těch, kteří ho milují a zachovávají jeho přikázání. Jeho milosrdenství je nepoměrně větší, než jeho hněv nad lidskou nepravostí. Tím spíše se můžeme všem nepravým představám o Bohu vyhýbat. Smíme a máme mít dost na tom, jak se nám On sám dal poznat. Za to mu buďme vděčni, za to ho chvalme dnes i na každý den!

Amen