Zdroj: http://krucemburk.evangnet.cz/kazani-z-bohosluzeb/kazani-z-29.ledna-2012 | Vydáno: 7.2.2012 11:40 | Autor: jakub.siroky
Kázání Jana Širokého z 29. ledna 2012 v Krucemburku.
I. čtení: M 3, 31 - 35
II. čtení: Dn 5, 16
Milí bratří, milé sestry!
Onehdy jsem slyšel, že 5. přikázání se nehodí do dnešní doby. Je prý nevyvážené, a vůbec nemluví o právech dítěte. Vzpomněl jsem si, že apoštol Pavel – a to byl vzdělaný vykladač zákona z profese – vyložil 5. přikázání jako rodičovskou výchovu v kázni a napomenutích Páně, a připomenul rodičům, že nemají dráždit své děti ke vzdoru. Nechal nám tak svědectví, že v tradici Desatero v 5. přikázání nijak nenadržovalo rodičům proti dětem; byť vzniklo ve společnosti jasně patriarchální. Vztah dětí k rodičům má být >spravedlivý před Bohem<, tedy má se Pánu Bohu líbit, protože patří k Božím řádům, platným od stvoření. Je to řád života v rodině a společenství vůbec. Není nemoderní či moderní – prostě je, protože si to Pán Bůh tak přeje. Nemůžeme ho vnutit nevěřícím, ale i nevěřící mají vědět, že my se tohoto řádu života v rodině podle Boží spravedlnosti držíme a zachováváme jej.
Tak se dostáváme k tomu, co vlastně 5. přikázání dosvědčuje. A to je, že člověk nebyl stvořen, aby žil sám. Hospodin sám mu vyhledává pomoc, která by byla s ním, a žehná mu jako tvoru, žijícímu v páru, který nemá zůstat jen párem. Rostoucí rodina, to je stvořitelský záměr (G 1 28). Člověk je tvor společenský a v pospolitosti žije. I ve vztahu k Bohu žije člověk ne jen jako jedinec, ale jako částka společenství – odtud potom apoštol mluví o tom, že jsme údy Kristova těla. 5. přikázání nám tedy připomíná, že člověk žije v rodině – to je Boží přání. Člověk dostává všechny dary k tomu, aby v rodině mohl žít a jeho rodina rostla. SZ nepropaguje v žádném případě panictví či panenství jako lepší či dokonce zbožnější životní stav, než manželství a rodina. Potomci jsou požehnáním! A jen >ukrácení času<, blízkost Kristova příchodu v slávě je důvodem, proč třeba apoštol Pavel zůstává svobodný a proč můžeme v NZě najít místa, která to doporučují. Ale slyšeli jsme od apoštola, že s rodinou, kde žije více generací, počítá jako s normálem. Rodiče, děti, čeleď (služebnictvo) – to je širší rodina, která v NZě jako ve SZě zůstává na čele zájmu.
Časté připomínání otců či praotců mluví především o předcích obecně. Nejen se svými současníky žije člověk, nejen generace bezprostředně předchozí a následující tvoří jeho společenství, ale i ti, kteří dávno zesnuli. Vztah ke generacím minulým i budoucím, vědomí, že člověk patří do celé řady předků i potomků, a nemůže se jich zříci, patří k tomu, co připomíná 5. přikázání: nejsme nejen na světě první, a nejsme na světě jediní. Když se podíváme kolem sebe, třeba na tento kostel, na stromy, které kolem něho stojí, na staré stavby tu i onde, vnímáme, že jsou naše – a přece jsou dílem našich otců a praotců. Přijít do kostela, který zde stál před dvěma či třemi sty léty znamená vstoupit do rodokmenu víry těch, kteří tam desetiletí a staletí chválili Pána Boha. Nemůžeme z tohoto spojení utéci, nemůžeme říci, že nic nebylo, dokud jsme nebyli my. Můžeme se zajisté stavět kriticky k minulým generacím, nebo k jejich jistým skutkům, ale nemůžeme je pominout! Patříme k nim – a ony k nám. To vše nám připomíná 5. přikázání.
>Cti svého otce i svou matku...<. Ctít, to není uctívat. Hebrejské sloveso, které je tady užito, znamená mít ve vážnosti, vážit si, brát toho druhého vážně. Ne slepě poslouchat, o tom tady není řeč, ale také ne slepě uctívat. Své rodiče, i generace, které nás předcházejí, smíme a máme brát vážně. A tedy – také jejich slova rozvažovat. To znamená – neodmítat jejich slova jen proto, že mluví „jinou řečí“ či když se nám zdá, že jejich názory jsou staromódní – ale pečlivě rozvažovat, co jejich slova, i jejich kritika znamenají, proč to bylo řečeno a z čeho vycházejí. Co nám svými slovy vlastně „předávají“. To smíme a máme pečlivě rozvažovat a dávat tomu váhu. A to je to podstatné na tomto přikázání – je to varování, abychom nepřetrhli ten provaz či řetěz předávané víry. V tomto přikázání jde skutečně o tradovanou víru. Já vím, že to zní provokativně: ti starší budou říkat, že se máme vracet ke starým tradicím, a ti mladším se na to budou s pohrdáním dívat a budou říkat, že tradice, to je konserva zvyků, které brání modernímu pojetí života. Ale slovo tradice znamená původně to, co je předáváno, dáváno dál (z latinského tradere=odevzdati, předati, dáti do rukou). My smíme a máme přijmout od těch, kdo nás předešli, převzít dědictví víry a přetavené svojí osobní zbožností předat jako živé slovo dál. Psát svými životy dál a dál biblické svědectví jako živé Slovo, ve kterém Bůh mluví nám, jako mluvil našim otcům a jako bude mluvit i našim synům a vnukům, dokud Kristus nepřijde v slávě.
Ve víře vstupujeme do velikého proudu jedné, svaté a všeobecné církve, do proudu generací, které vyznávají Hospodina, který je vyvedl z temnosti hříchu a otroctví zla a vede je do země svého království. Proto je u 5. přikázání řeč o cíli cesty: >abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh<. Země zaslíbená není jen tvým „vynálezem“ – Izraelec si neustále připomínal, jak tam Bůh dovedl Abrahama, Izáka a Jákoba; byla to země, o které snili v egyptském otroctví a kam toužili dojít pouští, země, která se jim pro hřích vzdalovala – a Boží milost ji přibližovala, ano ji otevírala. Život v této zemi je životem v dědictví a k tomu dědictví patří i ti, kteří předávají zaslíbení. Zaslíbení, které se naplňuje na synech – z ruky svých otců tu zemi přijímají a tuto oddanost Bohu, který dává život, smějí předat těm, kteří jdou za nimi. Tak se bere vážně otec a matka, že svědectví víry, které mi předal, já nejen uchovám, ale rozmnožené předám. To je ta hřivna, kterou mi Pán Bůh dal.
Pamatujme dobře: desatero, a v něm toto, 5. přikázání, není obecným zákonem pro lidská pokolení. Lidé se mohou spravovat různými zákony a řády. Je dobré, když se podobají řádům Božím, nebo z nich vycházejí. Ale Boží lid se jimi spravuje výlučně. Jako Boží rodina, jako pospolitost víry nemáme jinou možnost, chceme-li obstát v očích Božích, než vzít Boží přikázání vážně. Ono >cti svého otce i matku...< není obecný zákon o úctě k rodičům, ale pozvání věřícího křesťana k tomu, aby společenství rodiny i církve přijal jako dar, aby z něho neutíkal, a aby při pilném a bedlivém slyšení Božího Slova předával dědictví víry svým synům a vnukům. Bez tohoto předávání život víry umlká, rodiny skomírají ve víře a děti se ztrácejí jako mrtvé duše. Je pokušením >dětí< (v užším i širším smyslu, tedy oné mladé generace), že notoricky podceňuje rodiče, starší generaci, a sektářsky proklamuje totální rozchod s přejatými normami, říká prof. J. M. Lochman.
Ale kde se víra neživí Božím Slovem, kde neroste v neustále novém a novém promýšlení toho dědictví od Hospodina, tam se vlastně děti podněcují ke vzdoru, protože se jim předkládá cosi zatuchlého, neživotného a matoucího. Je totiž třeba neustále mít na paměti, co je tím dědictvím, kvůli kterému máme ve vážnosti ty, kteří je předávají: i zde platí, že to znaménko vytknuté před závorku, které dává smysl celému Desateru (a nejen jemu) je skutečnost: >já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví<. To je skutečnost, která stvořila z bezejmenných otroků Boží rodinu, to je dědictví, které přechází z otců na syny a které vždy znovu v osobním přijetí zažité nese ovoce dobré. V následující kapitole knihy Deuteronomium čteme velmi známá slova: >až se tě v budoucnu tvůj syn zeptá: co to jsou ta svědectví...která vám přikázal Hospodin, náš Bůh, odvětíš svému synu: byli jsme faraónovými otroky v Egyptě a Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou<. Tímto vyznáním víry a přiznáním se k Hospodinu jako svému jedinému Pánu a Spasiteli získává rodič na vážnosti a naplňuje své rodičovské poslání. Jako křesťané smíme vyznat, že to veliké a vzácné, co smíme a máme svým dětem předat, je vyznání, že Bůh se s námi smířil, neodplatil nám, ale odpustil nám a tak nás vysvobodil z otroctví zla. A v nás složil toto svědectví smíření, napíše apoštol do Korintu – a my ho smíme a máme předávat svým dětem. Ctít otce a matku znamená toto dědictví nejen přijmout, ale rozmáhat se v něm a tak vstoupit na cestu předávání, cestu tradice. Tak se zachovává 5. přikázání: vezmeš, křesťane, vážně, že Kristus je i tvým spasitelem, že tak, jako tvého otce i matku, i tebe miluje a volá tě k následování, abys mohl i svým potomkům dosvědčit, že stojí za to přijmout Krista za svého Pána. Modleme se
MODLITBA PO KÁZÁNÍ:
Pane a Bože náš. Tobě děkujeme, že nejsme sami, že nám dáváš společenství církve, kde smíme slyšet tvé Slovo, sytit se u tvého stolu a nést břemena jedni druhých. Tobě děkujeme za rodiny, ve kterých jsme směli společenství tvého lidu poznat; za rodiče, kteří nás učili se modlit, za sourozence, kteří šli poprvé s námi do kostela, za děti a vnoučata, které nás tam doprovázejí. Za ty, kteří nás předešli, a jsou v pokoji u tebe, za ono slavné společenství tobě svatých, přesahující hranice generací, jazyků, národů, tobě děkujeme. Prosíme, dej ať ze svědectví našeho života v rodině, ve sboru, v práci či škole zní radost evangelia, ať předáváme nastupujícím generacím dědictví nezatuchlé, ale osvěžující. Amen