Milé sestry a milí bratři,

čteme-li v evangeliích o životě a smrti Pána Ježíše Krista může nám být nápadné, jak význačné místo v životě Ježíšově zaujímá jeho utrpení. Zhruba tři pětiny evangelia zahrnují Ježíšův život / cca 32 let / a další dvě pětiny mluví o sedmi posledních dnech jeho života, kdy trpěl. Tento nápadný nepoměr zřejmě naznačuje, jak důležité byly poslední Ježíšovy dny pro evangelisty a že právě s tímto úsekem Ježíšova života chtěli přednostně své čtenáře seznámit. A tak každý, kdo uvažuje o smyslu Ježíšova života i jeho smrti, se s touto skutečností musí vyrovnat.

Četli jsme o Ježíšově výslechu před židovskou radou. Židovští představitelé se rozhodli, že je načase se Ježíše zbavit. Ježíš totiž vystupoval s neslýchanou autoritou, která Židy pobuřovala a zneklidňovala. Ježíšovy způsoby se vymykaly všem ustáleným zvykům a pojmům židovského náboženství. Ježíš mluvil a jednal jako ten, kdo má moc, tedy mluvil a jednal svrchovaně, v Boží autoritě. To rozčilovalo ty, kteří duchovně vládli Izraeli a rozhodovali o náboženských věcech. Ježíš se jim nehodil do jejich schémat a představ. Římský prokurátor Pilát tehdy rozhodoval o věcech politických, oni měli rozhodovat o věcech náboženských. A do toho přišel Ježíš a mluvil a vystupoval s neslýchanou naléhavostí a mocí. Mluvil, jako kdyby vynášel zákon, nebylo možné jej přeslechnout, když říkal: „ amen, amen, pravím vám…“, anebo: „ slyšeli jste, že bylo říkáno starým, ale já však vám pravím…. Všechny lidské posudky a úvahy tím byly sesazeny, všechny zvyky a tradice nabourávány, ba celá existence národa byla ohrožována. Jakoby už ani chrám neměl stát a obětování v něm mělo přestat, když Ježíš řekl: „ milosrdenství chci a ne oběti.“ Naznačoval, že v něm je očištění a ne v krvi zvířat. Každé jeho slovo působilo jako rána kladivem, bouralo pokrytecký a samospravedlivý systém a nebylo před ním výmluvy. Duchovní představitelé židovstva museli sklopit oči a odejít bez slov, když on řekl: „ Kdo z vás je bez viny, první hoď po této cizoložnici kamenem.“ Nebylo možné mu odporovat, byl ozbrojen bezbranností a odhaloval i nejskrytější myšlenky v srdci. Kolikrát na něj strojili léčku, aby ho na něčem nachytali, ale on vždy odpověděl tak, že museli odejít. Navíc miloval ty, nad kterými oni se pohoršovali a kterými pohrdali. Takovým on odpouštěl. Nebál se sám o sebe, vše říkal veřejně a pravdivě. Zatínali zuby a pěsti, ale on vždy prošel uprostřed nich, aniž by nalezli příčinu vztáhnout na něj ruku. Začali se ho bát, zuřili, ale nenacházeli odvahu ho zatknout, protože se báli lidí, navíc měli strach, že národ zahyne a že bude zbořen chrám, na který se tolik upínali. Ale nakonec se rozhodli, že se Ježíše zbaví. Jeho smrt, jeho poprava měla být zároveň pokusem, zda za ním skutečně stojí Bůh.

A ten výslech, který probíhá, ten je vlastně zbytečný, už před ním se rozhodli, že se Ježíše zbaví. Ve veliké a jindy neobvyklé rychlosti a v naprosto neobvyklém čase /v noci/ předáci židovstva svolávají veleradu, aby Ježíše odsoudila. Horko těžko seženou dva svědky, jejichž svědectví proti němu by se alespoň trochu shodovala. Ani to se nepodaří. Ale než ho pošlou na smrt, chtějí přece jen odpověď na otázku po jeho totožnosti. Hádanku, kdo vlastně je, nelze vyřešit bez jeho přispění. Předsedající velekněz vystoupí z řady a tváří v tvář obviněnému ho vyzve, aby se k obviněním vyjádřil.

Ježíš však mlčí. Proti falešnému obvinění se nehájí, nekomentuje celou situaci a svým soudcům nespílá. Oni se domnívali, že ho donutí se vyjádřit. Ježíš se však nehájí, nechytračí, neustupuje, neslevuje, ani neprosí o milost. Svým mlčením, které ale není důsledné, Ježíš dává najevo svou převahu. Právě svým mlčením se prokazuje jako svrchovaný Pán, který uprostřed svého ponížení přesto ovládá celý děj. Král, byť přítomný v inkognitu, ve skrytosti, se přece nemůže omlouvat, vysvětlovat, dohadovat se se svými protivníky. To by přistoupil na jejich způsoby a jejich úroveň. Ježíšovo mlčení v tuto chvíli je také znamením toho, že se už rozhodl jít cestou utrpení a smrti. Přijímá kalich utrpení od svého Otce, jde poslušně cestou, kterou mu Bůh určil.

Ježíšovo mlčení nakonec donutilo velekněze, aby mu položil základní otázku: „ jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného? “ Na tuto otázku už Ježíš odpovídá, protože nastala chvíle, kdy je třeba, aby přiznal svou totožnost. Velerada chce vědět, je-li Mesiáš, ale už předem se rozhodla, že není. Není jím proto, že jim vadí, že nenaplňuje jejich představy, že je popuzuje jeho nárok na člověka, jeho kritika povrchní a samolibé víry. Když pravdivě odpoví a vyzná: „ já jsem “, tak je vyprovokuje k ještě většímu odporu a velekněz na znamení svého pohoršení nad rouhavými slovy obviněného roztrhne své roucho. A pak jednoznačně zazní, je hoden smrti. Je rozhodnuto, Ježíš bude vydán jako rouhač proti Bohu do rukou římské moci, aby byl ukřižován.

Vraťme se, bratři a sestry, ještě na chvíli k Ježíšovu mlčení a pak k vyznání, že je Mesiáš. Podle Mk evangelia Ježíš nikdy před tím naplno neřekl, kdo je, nesdělil jádro svého poslání a když jej někdo Mesiášem nazval, pak mu zakázal o tom mluvit. Viz Petrovo vyznaní u Cesareje Filipovy. Z toho pro nás vyplývá důležitá informace. Ježíš čeká ve své svrchované autoritě, až ti, kteří s ním přicházejí do styku, jeho blízcí, poznají pod vlivem nebeského Otce a jeho Ducha, kdo Ježíš doopravdy je. Jinak řečeno, Ježíš nás, bratři a sestry, nechává, abychom se sami rozhodli a vyznali, kdo je. Bůh nás nepřemlouvá, nenutí, ani se nedoprošuje. Jestli si někdo z vás bratři a sestry myslí, že se ho Bůh bude doprošovat, tak se škaredě mýlí. Bůh to nedělá, ale čeká, kdy nám to dojde a kdy vyznáme, že je Mesiášem. Toto osobní pochopení a přijetí Ježíše jako Božího Syna, jako Mesiáše, Spasitele, je v posledu dáno nebeským Otcem, asi tak, jak říká Ježíš po Petrově vyznaní u Cesareje: „ Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev /tedy nepřišel jsi na tom sám od sebe/, ale můj Otec v nebesích.“ / Mt 16, 17 /

Svou odpovědí tehdy Ježíš zaútočil na ty, kteří měli být na příchod Mesiáše připraveni ze všech nejvíce, na židovské představitele. Postavil je svým jednáním před rozhodnutí, buď ho přijmou anebo dají přednost svým představám a pak ho pošlou na smrt. Velerada tehdy udělala to druhé. Vydala jej římské moci a ta pověsila Ježíše na kříž.

A my všichni, kteří jsme už někdy přemýšleli o tom, čím pro nás Kristus je, se musíme vždy znovu sklonit před Božím majestátem, před obrovskou mocí Boží lásky, která se člověku nevnucuje, která ale člověka zachrání a pak čeká, kdy se člověk odhodlá, kdy se zbaví své pýchy a své namyšlenosti a přizná se k trpícímu Kristu. Pokud v něm vidíme svého Spasitele, toho, který trpěl pro náš hřích, pokud jsme si tím jisti, pak jsme odpověděli kladně na tu nevyslovenou otázku, která ale visí ve vzduchu – a za koho mě pokládáte vy? A pokud si nejsme jisti, pak prosme Boha, ať nám přidá víry, ať se nám ukáže ve své moci, prosme, žádejme a volejme, dokud k tomu máme čas. Neboť na vztahu k Ježíšovi záleží celý náš život a také jeho naplnění.

Jen si ale dávejme pozor na to, jak ke Kristu přistupujeme. S Bohem nemůžeme jednat tak, jak jednáme často s lidmi. K Bohu nelze přistupovat z pozice síly a namyšlené nadřazenosti. Nejsme v situaci já pán - ty pán. Tuto tragickou chybu udělala židovská velerada a ve své velké většině židovstvo samo. Přistupovali k Ježíšovi s předem hotovým scénářem. A když jim nezapadal do jejich očekávání a představ, když k němu přistupovali v pýše a samolibé jistotě, pak Ježíš mlčel a oni nepoznali, kdo doopravdy je. Boha nelze zmáčknout a přitesat ke svému obrazu. Nelze ho mít v hrsti. To byl základní omyl většiny židovské velerady. Když budeme k Ježíšovi přistupovat otevřeně, s očekáváním, s pokorou a vědomím vlastní viny, pak bude Ježíš mluvit a Duch svatý nás uvede do nečekaných výšin víry a dá do srdce jistotu, kterou vyznal římský setník, který stál pod křížem: „ ten člověk byl opravdu Syn Boží “.

Amen