Bratří a sestry, milý sbore!

         Více než dvacet let uplynulo od prohrané bitvy u Afeku. Léta bolesti a nářku mezi prohranými Izraelci? Po prvním šoku, Elího smrti a konci jeho rodu téměř nic, aspoň nic moc se o tom neříká. Přesto, že byla Truhla smlouvy ukradena! A mezi Pelištejci? Ti poznali, že i když mají truhlu smlouvy, Hospodina v moci ani k službě nemají. To poznání je velmi kruté – jejich nářek stoupá k nebesům v bolesti a z blízkosti smrti. Hospodin je ranil ne jednou ranou a oni nyní už nechtějí truhlu smlouvy Hospodina, Boha Izraele, ani vidět. Jen s ní rychle pryč, aby je až do konce neumořil ten divný Bůh, který nechá svůj lid prohrát, ale své cti se zastane. A tak vymyslí pomocí svých kněží a jiných ideologických pracovníků podivný a komplikovaný způsob, jak truhlu vrátit, dát dary na usmířenou – a přitom si příliš nezadat; přinést ji Izraelcům přímo by bylo pro vítěze bitvy přílišným pokořením, nehledě na to, že po tom, co se stalo, by se žádný Pelištejec neodvažoval truhly přímo dotknout. Nechají to na vůli „bohů“ – ti ať rozhodnou, kam truhla patří. Ve své pověrečnosti dávají Pelištejci truhle takřka božskou samostatnost, jako by tento výrobek izraelských řemeslníků byl podstaty božské. Nejen dnes a nám je to k smíchu – i tehdy Izrael věděl, že truhla smlouvy je jen dílo rukou lidských na rozdíl od Stvořitele všeho, nicméně ne vždy se Izrael choval odpovídajícně tomuto poznání ( ostatně ani my ne! ).

         Pohyb krav je pro Pelištejce božským znamením: pojedou-li do Izraele, je tento podivný Bůh usmířen jejich obětí; vrátí-li se zpět, budou muset hledat jiné řešení. Proto následují vůz z truhlou jako čestný doprovod – je to poněkud komický pohled na Pelištejské papaláše, jak šlapou prach či trávu za povozem, na který dali značnou část svého majetku (i jeho popis zvláště v Kralickém znění zní velice legračně), a jehož tahounky jdou, jak se jim líbí, tu rychleji tu pomalu. Mohou se však vrátit domů spokojeni – truhla přijíždí do Izraele a v městě Bét-šemeš je levíty přijata s radostí a s příslušnými obětmi. Nicméně se ukazuje, že ani v Izraeli si s tímto znamením Hospodinovy přítomnosti nevědí rady; nahlédnutí do truhly (v Zákoně zakázané – cf Ar. 4,20) nese Bét-šemešským smrt a truhla se ocitá kdesi v Kirjat-jearím, kde se strážné služby ujme rod jakéhosi Abínadaba, a odkud teprve za kralování Davidova se dostává do Jeruzaléma. Chce tím Písmo říci, že každé místo v Božím lidu je dobré, aby v něm truhla přebývala? Nebo se tady zvěstuje, že není možné chtít Hospodina přinutit, aby „bydlel“, kde si lidé usmyslí? Či putování truhly je obrazem, že každé pokolení má přijmout truhlu doma jako znamení jednoty Božího lidu? Nevíme – nicméně truhla smlouvy nebude nadále ve středu bohoslužby Božího lidu. Středem se stane Boží slovo, které bude znít Samuelovi v Šíló (ale nejen tam –  když ze 7,15 můžeme mít za to, že Samuel soudil Izraele Slovem Hospodinovým „na obchůzce“ mezi svatyněmi v Bét-el, v Mispě a v Rámě, kde bydlel ).

         Zatím však dvacet let žije Izrael jako ve spánku. Jistě, lidé se v Izraeli rodí a umírají, obilí se rozsívá a vzchází i požato bývá – ale je to vůbec život? Písmo těch 20let přeskočí, aby tím řeklo cosi důležitého: Každý den bez Hospodina, bez jeho blízkosti, je dnem marným a ztraceným. Ano, každý den v nevěře, kdy Pána Boha posíláme pryč, aby nám nekomplikoval život, je vlastně dnem zbytečným. Když to slyšíme, stydíme se, protože poznáváme, kolik dní jsme ve svých životech promrhali a poztráceli, kolik dní jsme nechali promrhat své děti, které jsme nechali žít bez Boha, své sousedy, kterým jsme nepřipomněli, že Pána Boha stojí za to i dnes poslouchat! Je to vskutku nesmírná škoda žít dny bez Boha, bez jeho pravdy a spravedlnosti, bez jeho péče a starostlivosti. Ano, je to největší marnění času, kterého se můžeme dopustit! Dvacet zbytečných let!

         A tu dochází ke zlomu. Čteme, že tu „celý izraelský dům zatoužil po Hospodinu“. Po dvaceti létech, kdy už si zvykli žít bez Boha, najednou poznají, že je lépe žíti s ním. Bible neříká, co po těch dvaceti létech to způsobilo, co bylo podnětem, že se celý Boží lid doslova obrátil. Probudil ze spaní! Jediné, co tu slyšíme, je to, že Samuel MLUVIL. Slovo Boží skrze Samuela znělo neustále na jeho obchůzkách po svatyních Izraelských. Řekneme: to to trvalo, než ti Izraelci poznali, že Bůh k nim skrze Samuela mluví. Dvacet let je vskutku dlouhá doba, než jim to došlo. Ale tři věci stojí za připomenutí: 1/ Lépe pozdě, než nikdy. Blaze církvi i každé jednotlivé duši, která se, byť pozdě, ale přece nechá probudit k tomu, aby zatoužila po Hospodinu a jeho blízkosti. Neříkejme: je pozdě, dokud se neskončí běh uloženého nám boje nebo dokud Kristus nepřijde! 2/ Ostatně – ne jednou jsme to slyšeli, že se Slovem Boží to bývá jako se zrnem: zaseto přece nevzejde hned, na počkání a na pohled. Chvíli to trvá, než vzklíčí a stejně hned nenese užitek. Důležité je, že je zaseté; důležité bylo, že Samuel mluvil, co mu Bůh k mluvení dal, důležité jest, že i mezi námi Boží Slovo zní. Ono se nenavrátí k Hospodinu prázdné, ale zdárně vykoná, k čemu On je poslal (Jj 55 ^{10 – 11}). 3/ Pán Bůh není ješitný. Dovede čekat. Tak jako přišel i počtvrté a zavolal Samuela, navíc a nad plán, tak počká i dvacet let, než jeho Slovo přinese úrodu. Než člověk pozná, že byl bláhový, když chtěl žít bez Boha, ano když si myslel, že ho nepotřebuje. Zdá se to jako najednou a naráz, ale ona to vzcházela setba Božího Slova, když Izrael poznal, že by mu lépe bylo, kdyby žil s Hospodinem a roztouží se z celého srdce po něm a po jeho vedení. Ani tehdy se nenavrátilo Boží Slovo, zvěstované Samuelem, prázdné k Hospodinu. Bůh zná tajemství dlouhého čekání – a jeho lid se může opět radovat.

         Potěšuje nás tu Písmo i v oddílech zdánlivě těžkých a na první poslech plných zlého. Nenechme se deprimovat ani zlem, které zdánlivě vítězí, ani dlouhým čekáním – a hlavně: nehledejme pomoc jinde. Právě příběh o vzetí truhly Filistínskými nás varuje, abychom nechtěli Pána Boha přinutit k čemukoliv, když se nám zdá, že jsme sami a opuštěni. Jistě, v takových chvílích je velmi snadné si říci: když nás necháváš, Pane Bože na holičkách, půjdeme jinam a zařídíme se po svém. Ve chvílích, kdy nám teče do bot (tak jako těm učedlníkům při bouři na moři), tak se nám zdá, že Boží ticho je znamením jeho nezájmu – a my ho netrpělivě budíme, třeseme s ním a voláme: „tak dělej, Pane, situace je kritická a my tu hyneme, honem něco udělej“ ( s uraženým podtextem: jak jsi to mohl, Bože, nechat dojít tak daleko!). Jenže daleko dřív, než jsme si uvědomili, už stál Hospodin při nás. Nebylo a není to vidět – ale nadejde čas nového poznání. Semeno Božího Slova pomalu klíčilo – a najednou ztvrdlá kůra lidských srdcí pukla, a hle, vzešla rostlinka touhy po Hospodinu.

 To je, bratří a sestry, ovoce Slova, když člověk, který se dlouho spokojoval všelijakými náhražkami a jimi omámen a ukolébán dřímal, se probudí a pozná, že to byly zbytečné dny, že může a chce žít jinak, ne ve spánku, ale v bdění a už nestojí po náhražkách, ale touží po pořádném, ne omamujícím, ale nasycujícím pokrmu: po životě s Bohem, v jeho blízkosti, v jeho přítomnosti a z jeho pravdy. Ve společenství jeho lidu, živen z Hospodinova Slova i z jeho nevyčerpatelné milosti.

Z toho se tedy radujme a nepohrdejme nikdy Slovem Hospodinovým. Byť se zdá leckdy příliš kritické, nebo příliš těžké nebo příliš pomalé a neúčinné. Je ale vždy znamením Božího smilování. Dává naději nového probuzení. I ve chvílích, kdy ho lidé odmítají jako málo živé, jako nemoderní. Ozývají se právě dnes takové hlasy. I v  církevních časopisech to můžeme číst – prý se bible oposlouchala, už není možné ji vykládat (jako v uplynulých 2000 létech), ale je třeba hledat jiné zdroje zjevení, nové, postmodernistické se jim říká. Jistě – mnoho i z nás by chtělo vidět výsledek hned – a slovo Hospodinovo si dá někdy na čas. Jako zrno – neklíčí v zimě, za sněhu a mrazu – až na jaře ozimy vzejdou, mají-li být k čemu. Ale rozhodující je, že bylo zaseto protože rozsévač přišel, a z jeho moci a pod jeho příkazem je Slovo Hospodinovo zvěstováno a zní světem, a přináší naději nového života pro všechny unavené a resignovavší údy lidského společenství. Nepohrdejme Slovem, že roste pomalu a dejme mu čas, aby mohlo dobře vzklíčit a hlavně: nechtějme ho ničím nahradit. To je zbytečná, úmorná a umrtvující činnost.

Ale jestliže začne klíčit, nebraňme se mu. Neříkejme: toto my neznáme, to tu nikdy nebylo – jenom proto, že jsme dosud klíčící moc vzcházejícího Slova nezažili. Jestliže nás začne Boží slovo budit ze spánku a volat k probuzení, nechme se jím vést! Nebojme se zatoužit po Hospodinu a po společenství s ním, byť se to někomu může zdát příliš emocionální. Vždyť naše roztoužení se po našem Pánu je jen adekvátní odpovědí na to, že On se roztoužil po nás. V Ježíši Kristu jsme to poznali – vždyť přece čteme v evangeliu: „tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“ Nebojme se a nestyďme se procitnout a roztoužit se po Hospodinu jako nevěsta touží po svém ženichu.                                                             Modleme se