"Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě ". Jenom prorok ? Jak vážně bereme toho, koho dobře známe ? Vždyť každý člověk je chybující, plný nedostatků, vad na kráse i charakteru. Každý rád pronáší moudra v cizí společnosti, napoprvé možná zaujmou, ale kdo ho znají vědí, co přijde a už ho neposlouchají. A když se lidé více znají - jak je těžké přijímat slova druhého člověka, byť by to byla slova srovnaná do působivého vyznání, když zároveň vědí, jak těžká, klopotná a křivolaká a nejednoznačná je cesta toho, který je pronáší. A vůbec: jakou příchuť věčnosti mohou mít slova pouhého smrtelníka ? Jakou váhu může mít pravda v jeho ústech ?

Jak zatěžko je nám přijmout nějakou orientaci, vedení, či příkaz od někoho, komu teklo mléko po bradě v době, když já jsem se už dávno holil. A přece to, že jsem starší a víc pamatuji, nemusí ve víře často nic znamenat.

A jak se v rodinách pohlíží na nejmladší rozmazlené děti, které po léta využívají výhod benjamínků rodin i slabostí rodičů. Jak takoví pak těžce přesvědčují starší sourozence, že už nejsou malí, rozmazlení a protivní, neschopní samostatného názoru a existence.

A co nás všechny určitě napadne: jak těžké je mluvit ve vlastní rodině, s těmi nejbližšími, právě o věcech víry a vyznání. Ačkoli - a právě proto - že jde o životně důležité věci, máme strach, že bychom ty vážné a pro nás svaté věci pokazili tím, že bychom je uvedli do souvislosti se sebou samými. Víme o své slabosti, o svých vinách. Jak nám pak mají věřit ti, kdo nás znají ? Když vědí, co jsme zač ? Lehce mohou říci : vždyť ta vaše víra na vás není moc vidět, na co si to hrajete, ty vaše ideály u vás vůbec nefungují! Co nám budeš vykládat, my tě známe a víme svoje. To je, sestry a bratři, myslím, pocit váš a můj také.

Milí bratři a milé sestry,

stalo se něco takového Ježíšovi ? Čteme, že přišel domů, do svého města, do Nazareta, ale nebyl přijat. Bylo to proto, že jeho zvěst byla v rozporu s tím, jak ho znali ?

Nezdá se. " Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali : " Odkud to ten člověk má ? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána ? A jak mocné činy se dějí jeho rukama !" Tedy : oni vnímají jeho mocná slova i činy, cítí vůni věčnosti, jejich otázky jsou jen jiným vyjádřením otázky po Nejvyšším, po Bohu. A na Ježíšovi samém není nic, co by by bylo v rozporu s tou mocí, kterou hlásá a které vydal svůj život.

A přesto jej jim kamenem úrazu, přesto ho odmítají.

Než si řekneme proč - Všimněte si: slovo je v pořádku, vysílač funguje, ale příjem je narušen. My jsme zvyklí zaměřovat svou pozornost na to a posuzovat to, co slyšíme. A tak říkáme : tohle je pravda a tamto pravda není. Toto přijímáme a toto ne. Uvědomujeme si ale, jak často náš úsudek nezávisí tolik na tom, co bylo skutečně řečeno, ale spíše na našich předsudcích / třeba vůči tomu, kdo něco řekl / na míře naší kritičnosti k sobě samotnému, na míře a ochotě našeho srdce otevřít se a porozumět ? Když řekneme, tohle je nějaká divná řeč - ale jak si můžeme být jisti, že nejsme divní my a naše měřítka ?

Vraťme se však k tomu, proč Ježíše odmítli ti, kteří ho velmi dobře znali. Nemyslím že to bylo jen proto, že ho znali jako usmoleného caparta, že znali jeho sourozence a rodinu, že nedokázali strávit tu proměnu v dospělého muže. Takový důvod by byl pro evangelium příliš primitivní.

Nemyslím, že by jeho řeč odmítli také proto, že by Ježíš způsobem svého života podko- pával důvěryhodnost svých slov. Všechna svědectví naopak dokládají, že v tomto u něho panovala vzácná jednota.

Jim prostě vadil Ježíš jako takový. Jeho příbuzné znali, ale on tesař se podivně vymykal náboženským normám židovství. Svobodně zacházel s postními předpisy a den Páně pro něj byl především dnem radosti a spásy. Jeho oblíbenou společností byli lidé z okraje společnosti, celníci, hříšníci a nevěstky. Jim se stal přítelem, jim zvěstoval a ztělesňoval věčnou lásku Boží.

Kamenem úrazu se těmto lidem Ježíš stal ne proto, že by něco jiného říkal a jinak se choval, ale proto že odhaloval lidské pokrytectví, lidský hřích a také proto, že Ježíše neviděli jako Mesiáše, že se s jeho pravdou nechtěli a nemohli ztotožnit od A až do Z.

Pociťovali a snad rozpoznávali, že jeho moc je veliká a že má nadlidské kořeny. Přesto se vůči této moci uzavřeli. Nechtěli a nemohli přijmout celým srdcem, že by věčné Boží slovo na sebe vzalo právě tuto podobu - podobu vnitřně svobodného, nezkaženého a milujícího přítele hříšníků. Ježíš překročil nárok židovského zákona. A to nemohli přijmout. Nechtěli přijmout Boží slovo v této podobě a nechtěli mu dovolit, aby nalezlo odezvu v jejich životech - jak evangelista dodává : " a nemohl tam učinit žádný mocný čin." Právě pro jejich nevěru.

Sestry a bratři,

my přece nebudeme tak zatvrzelí nebo pyšní, abychom následovali jejich příkladu a uráželi se nad tímto Ježíšem, kterého nám evangelium dosvědčuje jako Mesiáše. Jsme jako posluchači evangelia přece zodpovědni za to, jakýma ušima posloucháme zvěst věčné pravdy, zda se otvíráme bez předsudků, zda přijímáme v plnosti Slovo záchrany. Musíme si dávat pozor, abychom nechtěli Krista podle svých představ a toho opravdového přijímali jen zčásti. Je pravda, že nás Kristova moc může uvádět v úžas. Ale že přichází mezi nás živý a že mezi námi funguje jako Ukřižovaný pro naše viny, v podobě sebeobětovné odpouštějící lásky, to už nás tak nefascinuje.

A přece přijmout celého Ježíše Krista je nesmírně osvobozující. Osvobozující třeba právě od toho strachu, který nás svazuje před našimi nejbližšími, příbuznými, v našem domovském prostředí, kde jsme známí, a kde ze strachu, že nejsme dokonalí, nespojujeme svou osobu s jasným vyznáním Ježíše jako Mesiáše a tak se vposledu za svou víru stydíme a o ní mlčíme.

A přitom evangelium o Boží bezpodmínečné lásce k člověku a celému stvoření zjevené v osobě Ježíše Krista předchází naší spravedlnost a dokonalost. Moc evangelia je právě v tom, že s plným vědomím vlastního hříchu umožňuje žít už teď radostí a nadějí. Není tedy špatné, když se navzájem známe včetně svých chyb a nectností. Špatné je, když se dostaneme do křeče, nechceme si své viny přiznat sami před sebou i před Bohem a tváříme se před druhými, že jsme lepší než ve skutečnosti, přetvařujeme se a tím se uzavíráme jak lidskému, tak Božímu odpuštění.

Pokud budeme ve své rodině, tam, kde jsme doma a kde žijeme a pracujeme odmítáni a posmíváni kvůli tomu, že se přetvařujeme a že se děláme lepšími, než ve skutečnosti jsme, pak dobře nám tak. Budeme-li však ve své rodině, tam, kde jsme doma a kde žijeme a pracujeme odmítáni a vzbudíme-li posměch a pohoršení kvůli tomu, že opravdově věříme v Ježíše Krista, že pro někoho bude taková naděje v nezasloužené Boží odpuštění bláhová a k smíchu, nenechme se vyvést z míry. Ani Ježíše nebrali tehdy vážně. My se však té neotřesitelné naděje přece nevzdáme.

Amen