Milé sestry a milí bratři,
       k evangeliu patří také zvěst o posledním soudu. Ať se nám to nebo druhým lidem líbí nebo nelíbí, církev je v každé době povinna všem připomínat, že se za svůj život budeme odpovídat Pánu Bohu. V přečteném evangeliu jsme slyšeli, že až přijde Syn člověka – Pán Ježíš Kristus – že před něj budou shromážděny všechny národy a on bude všechny spravedlivě soudit.
       Z toho vyplývá, že není pravda, že všechno je jedno a že nemá cenu v životě o něco usilovat, poctivě pracovat, prosazovat právo a spravedlnost, není pravda tvrzení, které tak často slyšíme, že stejně není rozdílu mezi dobrým a zlým a že stejně není na tomto světě žádná spravedlnost, tak je nejlepší starat se jen sám o sebe.
        A je ovšem iluzí, myslet si, že se z odpovědnosti za svůj život a za své jednání před Bohem nějak vyvléknu. Neexistuje žádné převtělování, žádná reinkarnace, i kdyby nám to tvrdilo sto krásných hereček či modelek. Nepočítejme s únikem z jednoho života do druhého. To jsou všechno bludné pohanské pověry. Ani život jednotlivce, ani celé dějiny národů se nerozplynou ztraceni v nicotě a zapomnění, v nějakém nekonečném soumraku či mlze, kde by se světlo nedalo rozlišit od tmy. Syn člověka přijde a nic mu nezabrání, aby spravedlivě soudil.
       Ta zvěst je nanejvýš vážná, ale také nadějná pro všechny, kteří z hořkého trápení a bolestného utrpení, z nespravedlností všeho druhu vzhlížejí se svým očekáváním k Bohu.
       To první, co slyšíme z obrazu o pořádku posledního soudu je, že nás bude soudit Syn člověka, Ježíš Kristus, náš Pán a Spasitel. A to docela prostě znamená: soudit nás nebudou lidé, nebudou soudit žádné pozemské soudy, tribunály nebo lustrační komise. Není třeba se bát lidí a jejich soudů, je třeba dbát na Božího Syna a jeho Slovo. A dodejme, nebudeme to ani my, kdo bude soudit svůj život. To je úžasná zvěst, ani já, ani ostatní lidé, jen Boží Syn má právo posoudit můj nebo tvůj život!
       Velkolepá scéna světového účtování, kde Pán světa sedí na trůnu, se po chvíli v podobenství mění v téměř idylickou scénu ze salaše. „Černooký bača ovečky zatáča…“ Tedy odděluje ovce od kozlů. Čekali bychom řešení nějakých velkých historických témat, když jsou shromážděny všechny národy, jejich představitelé a také představitelé všech církví a náboženství. A najednou bača třídí neomylně ovečky a ony ani nevědí proč vlastně. Místo národů, které čekají na rozsouzení, na výrok o smyslu svých dějin, místo církví, které čekají na rozsouzení svých věroučných sporů, se tu řeší zdánlivé prkotiny – kdo dal kus chleba bezdomovci, kdo se choval laskavě k uprchlíkům, kdo se obloukem nevyhýbal nemocným, kdo nepohrdal vězni. Zdánlivé maličkosti uplynulých všedních dnů, po kterých nikdo už ani nevzdechne, a už vůbec ne ti, kterým byly přičteny k dobru.
       V 40.  „Amen, pravím vám..“ Když Ježíš vysloví tuto slavnostní formuli „amen, pravím vám“, pak to znamená, že pronesl své poslední, definitivní slovo. Toto Ježíšovo slovo je slovo Boží, slovo nejvyššího a posledního soudce. A na tom se nic měnit nebude. A také je to překvapující sdělení. Ježíš věřící i nevěřící, křesťany i pohany, překvapuje, když dvakrát, těm po pravici i po levici, oznamuje, že ti, na nichž se všechno rozhoduje, jsou Ježíšovi nepatrní bratři – hladoví, žízniví, běženci, bezdomovci, nazí, nemocní a věznění. Ti všichni, kteří často nemají nic, než jen svou bídu, své trápení a své ponížení. Ježíš se všech těch, co takto skončili, ani slovem neptá: proč jste to nechali dojít až tak daleko, co jste dělali, proč jste se nesnažili, co jste zanedbali, čím jste si to zavinili, proč jste neusilovali o to vyhrabat se z bláta a marastu života? Nevyčítá jim, ale místo toho se k nim přibližuje, vlastně se s nimi ztotožňuje. Ježíš se ztotožňuje s těmi, kteří jsou v nouzi a čekají na naši pomoc, je skryt právě v potřebných bližních. Ježíš je spolu s těmi na okraji společnosti, s těmi pohrdanými a potřebnými vlastně odkázán na nás. Na naši schopnost či neschopnost účinně pomoci.
       A podobenství to nádherně vykresluje: ze soudce a Pána světa, který sedí na trůnu, vysoko nade vším lidským se stává bača na salaši, který si třídí své ovce a nakonec je z něj pocestný, bezdomovec, uprchlík, který čeká na naši pomoc. A platí to i opačně, člověka v nouzi, kterého jsme si skoro ani nevšimli, kterému jsme nevěnovali velkou pozornost, nad kterým jsme skoro ohrnuli nos, potkáváme teď v jeho pravé podobě Vládce a Pána, sedícího na nebeském trůnu, obklopeného jeho nebeskou armádou.
       Ježíšovo slovo nás vrací zpět do našeho života, do naší přítomnosti, která je opravdu složitá, neboť událost následuje za událostí, často jeden hrůzný čin střídá druhý, je to vše nejasné a nejednoznačné a my se ptáme, co s tím vzhledem ke konečnému účtování, vzhledem k Božímu soudu. Církevní otec Jan Zlatoústý, veliký kazatel pravoslavné církve už více než před 1600 lety k tomu podobenství napsal něco, co stále platí: „ Ježíš tě nežádá, abys toho nemocného uzdravil, abys toho uvězněného vysvobodil ze žaláře…“ Takže ani my dnes nemusíme vyřešit problém uprchlictví, sociální otázky Romů, či terorismus. To definitivní rozsouzení a řešení nechme na Kristu.
       On od nás žádá nepatrné, minimální, ale nezbytné skutky pomoci a služby těm, kteří nemají, jak by nám odplatili, žádá neokázalé, nezištné skutky lásky a milosrdenství. Ježíš říká: „cokoli jste učinili – nebo neučinili – jednomu z těchto mých nejmenších“. Outsiderům.
        Ježíš se nás také nebude ptát, zda jsme získali akademický titul, zda jsou někde vytesána v mramoru naše jména, zda jsme v nějaké soutěži obsadili první místo. Nebude se nás ptát po naší práci a oceněních, nebudou rozhodovat naše úspěchy či neúspěchy. O pozici na pravici či levici rozhodne nezištná a neokázalá služba, kterou si nebudeme evidovat.
       Blízko nás je a bude vždycky dost těch, kterým můžeme posloužit právě my. Například naše malé děti, či vnoučata, naši staří rodiče budou vždycky potřebovat naši osobní blízkost, náš upřímný zájem, stisk ruky, naše vlídné slovo, náš úsměv, naše porozumění a docela prostý lidský soucit. V nemocnici jsem byl, v domově důchodců jsem byl – a navštívili jste mě. Tam všude a mnohde jinde na nás Syn člověka čeká ve svých nejmenších bratřích a sestrách, našich bližních.
       Už jsme slyšeli, že toto Ježíšovo podobenství je plné překvapení. Ale to největší překvapení je skryto v otázce, kterou kladou stejně ti na pravici i na levici: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nasytili jsme tě, nebo žíznivého a dali jsme to pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného a ujali jsme se tě, nebo nahého a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení a přišli jsme za tebou? „Král odpoví: Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ To je veliké překvapení, že se se svým Pánem, Spasitelem a posledním Soudcem setkáváme v tak skryté a nečekané podobě.
       Ani podobenstvím o posledním soudu není v evangeliu kvůli tomu, aby nás strašilo a nahánělo hrůzu. Žádné kázání nemá posluchače děsit a strašit. I toto kázání má být jasnou a zřetelnou výzvou, abychom nezapomínali na to, že se s Bohem, s Ježíšem Kristem setkáváme právě i v těch jeho nejmenších bratřích a sestrách. V trpících, slabých, ponížených, odkopnutých, opomíjených a pohrdaných, že v tomto smyslu nejvíce záleží na našem jednání, které má překvapivě dalekosáhlý význam pro naši budoucnost v souvislosti s tou Boží budoucností a s jeho soudem.

Amen