Milé sestry a milí bratři,

       Petrova slova o tom, že on i jeho přátelé opustili vše a vydali se za Ježíšem, jsou vlastně svědectvím o tom, že Petr a spol. našli odpověď na otázku po pravém životě. Když se pak ohlíželi zpátky, mluvili spíše o tom, že byli nalezeni, že si je Pán Bůh vyhledal a začal s nimi něco dělat. Že se to dělo uprostřed normálního života, uprostřed starostí, lidské únavy a trápení, že se při tom s nimi často rozešla vlastní rodina, že je mnozí měli za pošetilce, že je srážely vlastní pochybnosti. Uprostřed toho všeho došli k setkání s Ježíšem Kristem a dostali jeho podivuhodnou moc k novému životu. Bylo jim dáno poznat něco naprosto jiného, co je strhlo, k čemu začali hledět a co se jich zmocnilo. Při vzpomínání na to všecko, co se s nimi stalo, si vždy uvědomovali, že to byl veliký dar, kterého se jim dostalo. Vždyť dříve bloudili, byli v koncích, v bezcestí života, ale nyní žijí pod mocí svého Mistra a Pána, do jehož rukou svěřují svůj čas. Byli opuštěni, na cestách beze smyslu, ale nyní našli smysl života a usilují o následování Božích zaslíbení.

       U Petra a dalších učedníků začíná dlouhá řada svědků následování, dlouhá řada těch, kteří sedí u Ježíšových nohou, učí se a naslouchají jeho Slovu uprostřed záplavy lidských žvástů a Boží pravda se jim zjevuje. Vždy znovu dochází k situacím, kdy je Ježíšovo slovo, jeho jednání a rozhodování překvapí. Ptají se a ne vždy všemu rozumí. V tom jsme jim velmi podobní. Však jsme ve stejné řadě následovníků a svědků evangelia. Ovšem ani my nevíme přesně, kudy vede cesta za Ježíšem, ale už jsme spolu s našimi předky ve víře poznali, že jsme Pánu Bohu drazí, že nás miluje, že nás neopouští a vede ke svému cíli. A tak slyšíme z Božích úst o království, které není z tohoto světa a přece již v tomto světě, mezi námi, získává své spojence a své zastánce. Prosazuje se všude, kde je Slovo pravdy přijímáno a kde my vstupujeme do služby evangeliu. Tam je záchrana, vysvobození a vykoupení potvrzováno kruhem, společenstvím věrných svědků.

       Učedníci opustili své dřívější jistoty, svou rybářskou loďku, své sítě, celnickou budku i své nejbližší a vyšli na cestu do neznáma. Tato slova nás po celý život musí nutit přemýšlet o tom, zda nejsme příliš zabudováni ve všem tom, nač jsme zvyklí, co je nám blízké a co vytváří náš důvěrně známý svět. Ježíšův nárok, který na nás vznáší, platí po celý náš život a nelze se z něho vyvléknout. Ze souvislosti celého přečteného oddílu je zřejmé, že největším nebezpečím pro nás křesťany je vábivost majetku a síla, kterou přitahuje i věřící srdce. Ale jindy to může být vlastní rodina, kdo brání v cestě za Kristem, někdy to jsou naše falešné ohledy na ty nejbližší. "Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem " / Lk 14, 26-27 /.

              Následování Pána Ježíše Krista nevede do vnitřní chudoby, ale uvádí do vztahů, do plnosti a bohatosti života. Živá církev si nestěžuje na poměry, nestýská si a nenaříká. Vždyť v jejím středu se děje zázrak společenství s Bohem, i společenství lidí navzájem. Tolik toho ztratili ve světě, tolika věcí se zřekli pro Krista, ale teď se jim otevírají dveře mnoha domů, kde žijí bratři a sestry, všude panuje sdílnost, otevřenost, přejícnost, vnitřní jas a ušlechtilost ducha. Opustili mnoho lidí ve světě i ve svých rodinách, ale našli mnoho nových v církvi. Vždyť to můžeme vyznat i my. Kolik lidí jsme získali jako přátele díky víře v Krista, kolik nových vztahů, setkání, rozhovorů. Kolik posily jsme nabrali od těch, kteří věří stejně jako já. Mnozí jsme v církvi našli své partnery. Kolik radosti a zároveň utěšení přišlo od Boha skrze lidi okolo nás, skrze stejně věřící. To jinde není, nic lepšího než společenství Kristových učedníků neexistuje. Pravý sbor se raduje, když se jeho jednotlivým členům daří, nezávidí, nepomlouvá, ale raduje se s radujícími, a když to nejde jinak, pak pláče s plačícími. Toto přece smíme prožívat i my. Ale jen tehdy, když vycházíme z ulit svých rodin, ze svého rodinného sobectví, pokud se chceme sdílet v radostech i starostech, jen pokud v nás působí síla Ducha svatého.

       Kdybychom chtěli zvolit nějaký příměr pro pravé společenství sboru, pak si snad představme děti v rodině, jejich spolehnutí se na otce i matku, rodinu, kde je sdílnost, přejnost, obětavost, nezištná pomoc a hlavně " navracení se domů " s radostí a chutí. Také srdečnost a vzájemné sprovázení. V protikladu k tomu podoba rodiny zajaté temnotou: vzájemné výčitky rodičů, neláska, souzení se o krejcar, nenávist a duch pomsty, sobectví, závist, a nakonec útěky dětí z domova, který se stal jen místem přežívání.

       Evangelium nám ukazuje náročnou cestu následování. Slyšeli jsme, že na ní je mnoho vnitřního a někdy i vnějšího zbohacení. A to tehdy, když si Boží království nachází místo v našich srdcích. A bibličtí svědkové vypovídají: na této poutnické cestě, v sebezapírání a sdílení se s druhými, na cestě držení se pravdy, na cestě stálého zápasu, je požehnání, radost a chvála. Ježíšova blahoslavenství platí a dílo vykoupení se děje, mocně a slavně.

       Ježíšovo slovo o nalezení společenství bratří a sester a o naději věčného života nás však nevede k iluzím. Ve 30. verši je řeč o tom, že toto vše získáme „s pronásledováním“, Kraličtí mají „s protivenstvím“. Tak to bylo v dějinách církve nejčastěji. Že víra a následování Ježíše Krista musí věřícího něco stát. Apoštol Pavel se také často ocitnul v pronásledování a ve velikém ohrožení. Šel však po té cestě dál. Nestěžoval si, byl vděčný za poznanou pravdu, přicházel s ní ke svému národu a zvěstoval jim možnost osvobození z moci hříchu a převrácenosti. Dodnes všichni věřící křesťané prožívají ve Slovu a ve svátostech, zvláště při lámání chleba a přijímání vína, novou skutečnost Kristovy vlády.

       Na závěr pak Ježíš říká: " Mnozí první budou poslední a poslední první ". Tak to vidí Bůh. To je rozhodující. Všechna lidská pýcha, namyšlenost úspěšných a bohatých, všechna falešná a předstíraná zbožnost, všechna samospravedlnost, všechno okázalé a sebejisté nebude přijato. Bůh nade vše hledí k srdci a záleží mu na tom, jakou životní cestu člověk volí. Není nadšen lidským spoléháním na sebe sama, ani fascinován lidským umem, či modlářským konzumem, Bůh hledá posledních sedm či deset a jindy sedm tisíc spravedlivých, tedy věřících. Zůstává blízko ztrápeného Mojžíše, vysíleného a rezignovaného Eliáše, opuštěných proroků či zmlácených apoštolů. Takoví jsou mu blíže než jiní, pro ně má připravený věnec vítěze. Nevadí, že nejsou úspěšní a sebejistí, nevadí, že nejsou společností uznáváni a někdy ani přijímáni, nevadí, že leccos musí snášet pro víru, ba právě naopak, to je dobře, protože poslední budou první.             Ve společenství církve smíme toto tajemství rozpoznávat již nyní. Jen abychom chtěli být církví, společenstvím, které se sdílí, miluje a vzájemně podporuje. Jen abychom chtěli vycházet na tuto cestu nového života. A buďme vděčni za všechny dary, které už teď Pán Bůh dává. Vždyť smíme hledět s nadějí do budoucnosti, a ta je přece Boží.       Amen