Sestry a bratři,

radost a smutek, naděje a bezvýchodnost, smích a pláč. Jakoby to byly dva póly, mezi kterými se pohybuje naše existence. Starozákonní člověk by to řekl jinak: být s Hospodinem, být mu nablízku a nebo naopak – být od něj vzdálen. Obojí byla častá a bytostná zkušenost Izraele. Obojí známe zcela jistě i my, ze svého života.

Tento žalm vyrůstá ze zásadního zážitku Božího lidu, ze zkušenosti babylonského zajetí a z vysvobození ze zajetí. Doba babylonského zajetí s sebou nesla rozbití dosavadního způsobu života, ztrátu chrámu a jeho bohoslužby, rozklad víry a důvěry v Boží vedení a krizi společenství. Hospodinovi věrní byli rozptýleni mezi cizími. Přes vnější nepřízeň byl Izrael povolán k tomu, aby podával svědectví ostatním národům. Všechny okolnosti mluvily proti Bohu, všechny události podrývaly naději, ale víra zůstala silnější než zlé skutečnosti. A Izrael poznal, že utrpení očišťuje. Právě ve vyhnanství našel Izrael novou víru, pevnější a hlubší, protože už bez vnějších opor a vrátil se blíže ke svému Bohu. Pod tlakem událostí našel Boží lid opravdovou jednotu, jednotu víry a naděje.

A Hospodin nezanechal svůj lid ve tmě a beznaději a učinil s ním velké věci. Vyvedl svůj lid ze sevření. Izrael se vydal na nový exodus, vyšel z Babylona podobně jako kdysi z Egypta. Jeho ústa naplnil smích a radostný křik. Údiv, křik a smích – to je lidská reakce na Hospodinovy činy.

Je to situace, která by nám byla naprosto neznámá? Nebo také zažíváme doby zajetí a doby vysvobození? Je čas plakat i čas se smát, čas truchlení i čas radování. K životu národa, církve i jednotlivce patří čas sevření vnějšího či vnitřního, ale také čas vysvobození vnějšího i vnitřního. Čas vyjití ze sevření. Pokud žijeme tak, že dovedeme v obojím rozpoznávat veliké Boží činy, pak žijeme ve veliké svobodě. Pak zlé a nepříjemné věci nechápeme jako jakési rány nezúčastněného osudu, ale chápeme sebe sama v souvislostech Božích činů. Izraelci pochopili, že čas zajetí má svůj smysl. Snad i my chvíle krize a proher chápeme jako novou příležitost k tomu, abychom hledali a rozlišovali, co je nejdůležitější, co je pevné a neotřesitelné a co naopak nestojí ani za povšimnutí.

Izraelci tehdy zpívali písně, protože se v nich rozpomínali na to, co s nimi Bůh dělal. Ohlíželi se zpět, aby lépe rozuměli Božím skutkům a aby našli sami sebe, svoje místo mezi lidmi i mezi národy. Znovu si připomínali své oprávnění a svůj úkol podávat zprávu o podivuhodné Boží milosti. Pohled zpět dává člověku pochopit – kdo jsem, čím jsem prošel, co určilo moje cesty, kde stojím a kam směřuji? Smysl existence a poslání dával Izraeli sám Hospodin svými činy.

Izraelci nezůstali ovšem vězet v nějakém sentimentálním vzpomínání. Hned potom v žalmu následuje výhled do budoucnosti. „ Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.“ /verše 5-6 /. Zpočátku byla stále řeč o smíchu a radosti, teď následuje střízlivé vidění skutečnosti. Žalmy prostě nic nepředstírají, nemalují život na růžovo. Ale to, co tu slyšíme, není pesimismus a škarohlídství. Žádné dílo nejde samo od sebe a mluvení o Hospodinu není laciné žvatlání se širokým úsměvem na rtech. Jistě jsme už s hlavou v dlaních přemítali, jestli naše mluvení o Bohu něco lidem dává, jestli nám lidé rozumí a jestli to má všechno cenu, co v církvi konáme. Není to jen marnost? Ale Hospodin přiznává člověku právo plakat, bránit se a pochybovat. Vždyť právě žalmy jsou takových vnitřních bojů plné. Ano, nedělej si iluze, člověče, že překážky, vnější nebo vnitřní, budou samy ustupovat z tvé cesty. Ale také poslouchej, co dál stojí v žalmu, co následuje. A v té chvíli zazní: „ s plesáním budou sklízet.“ A není to s otazníkem. Je to zaslíbení jisté a plné naděje.

Izrael našel smysl své existence. Hospodin s ním učinil velké věci. Vrátil se k němu a otevřel mu nový prostor. Dal mu najít novou víru, hlubší a složitější, protože protříbenou utrpením a ztrátami. I pohané, kteří hledí k Izraeli, musí říci – Hospodin s nimi učinil velké věci.

I my hledáme svůj smysl života a smysl své existence. Jako jednotliví lidé i jako církev. Od Izraele se můžeme učit rozvzpomínání. To není přehrabování se v sobě a probírání našich úspěchů a pádů, zásluh a vin. To je připomínka toho, jak veliké věci s námi a pro nás Bůh učinil. Připomínka těch Božích skutků, které přišly k nám bez našich zásluh. Jak velikou věc Hospodin učinil, když se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi. Tehdy se přece zásadně změnila naše lidská situace. Tehdy jsme byli vytrženi z úzkosti nejhorší, ze smrti a zániku. Tehdy se nám otevřela naděje Božího království. A k tomuto připomínání si Božích skutků patří přece i prosba - proto i my prosíme Boha, aby se vrátil svou mocí mezi nás a zavlažil naši poušť, osobní, církevní i národní.

Jistě přemýšlíme a hledáme, co nás poutá, co je dnes naším zajetím. Je to malomyslnost, jsou to naše evangelické mindráky? A nebo nás ohrožuje pocit sebespravedlnosti a výlučnosti? A nebo je to zvyk a únava ze stále stejných lidí, které v církvi potkáváme? Poutá nás zahleděnost na sebe sama a nebo dojem, že všemu rozumíme? Jsme schopni vnímat lidi mimo církev ?

Naše svoboda a radost je v tom, že Bůh činí velké skutky, ne my. Radost je v tom, že pravé slovo přichází od Boha a že my ho nemůžeme spoutat a zapřáhnout do svých cílů. Toto správné pochopení Boha je nutné, abychom mohli druhým být ku pomoci, abychom se mohli radovat s radujícími a plakat s plačícími. Abychom slyšeli, co tíží lidi kolem nás, abychom našli správné slovo a dovedli odpovědět na lidskou úzkost, tolika lidí, kteří si připadají zbyteční a nepotřební. Teprve, když se vzdáme svých řešení a přijmeme Boží cestu a jeho slovo, jeho dílo, pak budeme vědět, kdy máme za lidi úpěnlivě volat, kdy mlčet a kdy nasadit všechny své síly.

Hledáme jako církev i jako jednotlivci stále svou cestu, své místo, své úkoly. Nejsme společenství spravedlivých vyvolených, kteří už jsou jednou nohou v nebi. Jsme pořád na tomto světě a máme najít smysl života v chválení Boha a ve službě jemu i lidem. Máme se připojit k radostnému volání a zpěvu Izraele. Máme ať s pláčem či s jásáním lidem vyprávět, že Hospodin učinil a stále koná velké věci a že nikdo není vyňat z jeho lásky. A možná, že to nebudeme my, kdo bude sklízet. Možná se o sklizni nic nedozvíme, ale je jisté, že přijde, že nastane.

Amen