Milé sestry a milí bratři,

komu píše apoštol Petr tato úžasná slova, naplněná jistotou o závažnosti a významnosti křesťanské církve? Píše to nějaké slavné, velké a bohaté církvi? Vůbec ne, píše to hrstce lidí, skupině bratří a sester, kteří žili rozptýleni v oblasti Malé Asie. Ti křesťané žili mezi lidmi jinak smýšlejícími a také občas velmi nepřátelskými, jak se z tohoto dopisu dozvídáme. Možná nás to překvapí, jak může Petr psát tak nepatrné, ponížené a rozptýlené skupině tak silná slova. Ze souvislosti NZ je zřejmé, že to apoštol takto psát může, protože tajemství církve spočívá v tom, že je společenstvím Kristova kříže, že právě uprostřed poníženosti a slabosti je skryta skutečnost Božího díla, které nezničí ani ďábelské mocnosti. Petr ovšem mluví o této církvi v důvěře, že tomu tak je a bude právě díky milosti Pána Ježíše Krista. Petr mluví o církvi v riziku víry, mluví o tom, co je vnějšímu pozorovateli nepochopitelné.

„Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu..“ Především si všimněme – „ vy však jste ! “ Tady se nemoralizuje, měli by jste být, měli byste se snažit, prosím vás, udělejte se sebou něco, polepšete se, dejte si říci! Nic takového apoštol neříká. V tom je právě ta důvěra v Boží dílo a jistota Boží přítomnosti a zároveň riziko víry. Vy jste takoví, takové vás dělá Kristus sám, o vás je to pravda.

V těchto čtyřech označeních církve autor používá čestných titulů, kterými byl označován Izrael jako Boží lid. Přenesením těchto titulů na církev současnosti chce autor epištoly ukázat na dědictví, ze kterého církev žije, na události spásy, které platí také pro křesťany dneška.

„ Vy však jste rod vyvolený “. Tím nemá být řečeno, že ostatní jsou zavrženi a že křesťané mají důvod k povýšenosti. Naopak hned uslyšíme, že vůči ostatním mají křesťané vztah misie, dlužnictví, poslání. Rod vyvolený neznamená, že církev je hrstka dobrovolníků, kteří se uvolili ještě nějaký čas udržovat v chodu církevní tradice a zvyklosti, že to jakási náhodná společnost, která, kdoví proč, ještě drží pohromadě. Rod vyvolený znamená společenství lidí, kteří byli vybráni ke zvláštnímu poslání a odpovědnosti, aby byli zvláštním společenstvím před Bohem a zvláštním společenstvím pro ostatní lidi. Znamená to, že zde několik – třeba málo lidí – ví o povolání, kterému se nechtějí vzpouzet a vymykat, o povolání k obtížnému, náročnému a přece radostnému úkolu. Není to lid vyvolený k povýšenosti, ale povolaný ke službě a lásce, k držení pravdy, k cestě následování a k nesení kříže po příkladu Ježíše Krista.

„ Vy jste královské kněžstvo “. Církev, ač to tak nevypadá, není ve světě žebračkou. Být křesťanem znamená mít královskou důstojnost i uprostřed nezájmu okolí a třeba i v ponižování. Tou důstojností se jistě nemyslí lesk, nádhera, mnoho peněz a obdiv lidí. Lidé se rádi obdivují bohatým, krásným, silným a mocným. Epištola je naopak adresována pronásledovaným, chudým a ohroženým křesťanům. Křesťan má královskou důstojnost a nemusí být slavný a bohatý a už vůbec přitom nemusí šilhat po přízni mocných a slavných, nemusí se před nimi hrbit a nemusí mít z nich strach. „ Vy jste královské kněžstvo “. Martin Luther měl rád myšlenku o kněžství věřících. Rozuměl tomu tak, že církev, to není lid na jedné straně a kněz u oltáře na straně druhé, který zastupuje před Bohem obyčejný lid. Církev – to jsou samí kněží. Ale co to znamená být knězem? To znamená zástupně stát před Bohem za druhé lidi a odnášet na sobě zlobu a viny druhých. Být knězem znamená zástupně trpět, obětovat se za druhé i za ty, kteří jednají zle a nerozumně, brát na sebe cizí chyby a nést břemena druhých. „Jedni druhých břemena neste“- to je kněžské poslání, které je vysloveno celému sboru. Být knězem znamená často trpět místo druhých. Proto jste královské kněžstvo, v zástupném nesení vin se učíte od Krista, ale činíte to v královské svobodě svobodných lidí, kteří byli Kristem vykoupeni.

„Vy jste národ svatý“. Svatý znamená oddělený a svrchovaný, svatý znamená ryzí a čistý. Co tím apoštol myslí, že se máme oddělovat od lidí? Vždyť jsme už takhle v mnoha věcech dost jinde než naše okolí. Ale apoštol nás nevybízí ke zbožnému farizejství a pokrytectví. To nemá ze svatostí nic společného. V ryzosti není nic pokryteckého. Tato ryzost by při nás měla být vidět alespoň v náznacích. Svět nemůže žít bez ryzích a čistých lidí, svatí jsou ti, kteří se kvůli Kristu oddělují od přizpůsobivosti, průměrnosti, zbabělosti, šedivosti a stádovosti. Takoví zápasí o svou duši, aby byli svobodní uprostřed mnoha nesvobodných lidí. Svatí se nebojí sami o sebe, protože patří Kristu. Svatí se angažují v lásce a v oběti pro druhé. Nemůžeme čekat oběti od průměrných sebespokojenců, narcisů všeho druhu, nečekejme oběti od zahořklých sobců. Jsme svatí, protože nás Kristus miloval a zemřel pro nás na kříži. Máme žít svatě v lásce a oběti vůči druhým.

Vy jste „lid náležející Bohu“. Lid, pro který Kristus mnoho vytrpěl. Jste vydobyti drahou krví Pána Ježíše. Nejde o peníze. Vztah Krista a církve nelze vyčíslit penězi. Teprve když věříme, rozumíme hloubce jeho utrpení a ceně jeho oběti za nás. Pak rozumíme, že jsme byli získáni za nevyjádřitelnou cenu. Jsme poznamenáni tím, jakým způsobem jsme byli získáni. Cena církve je dána jen a jen Kristovou obětí.

Takoví tedy jsme, slyšeli jsme slavné tituly. A takoví jste proto, „abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ Jaké je to světlo a jaká je ta tma? My známe světlo dne a tmu noci. Jenže zde jde o temnosti hříchu a světlo Boží spravedlnosti. My jsme byli povoláni ze tmy hříchu do Božího světla. Jsme ti, kteří uprostřed proher a porážek a v údolí temností vidí světlo. Vlastně vidíme světlo i tam, kde ostatní vidí jen tmu. Proto vypadáme jako fantastové, protože je přece nejjednodušší mít uprostřed beznaděje beznaděj a unaveně mávnout rukou uprostřed soužení. Křesťané mají naději vzdorovitě dál a dál pokračují v zápasech, a když se jim do cesty postaví smrt, tak oni věří ve věčný život. Ne, křesťané nejsou fantastové, ale je to fantastické, jakou mají křesťané naději. Protože uprostřed temností vidí světlo. Možná že jste mnozí zrovna uprostřed temností, ale vidíte předivné Boží světlo? Rozeznáváte vírou Boží budoucnost? Vidíte, a hned se vám lépe dýchá. A tak jsou křesťané lidé, kteří i na rozvalinách životů zpívají vítěznou píseň. Neboť tam, kde jsou na dně, tam se z Boží moci rozednívá. A i kdyby temnosti trvaly dlouho, přece nezvítězí, nebudou mít poslední slovo ani nad námi, ani nad tímto světem!!

Vy jste povoláni, do Božího podivuhodného světla, abyste hlásali Boží skutky, abyste je dosvědčovali, abyste chválili Boha a vyprávěli o jeho činech. Nebudete přijímáni s otevřenou náručí, ale to je Ježíšova cesta. Můžeme Boha chválit svým životem i svými slovy. Vždyť jen díky jemu vidíme ve tmách světlo Boží spásy. „ To světlo svítí v temnostech, ale tma je nepohltila.“ Světlo velikonočního rána svítí a dává nám naději věčného života. A tmy, tmy všeho druhu, nemají nárok.

Amen