Milé sestry a milí bratři,

věříme, že Ježíš opravdu zemřel. A každý z nás, ať ta slova slyší v plném významu: umřel za mne i za tebe. Místo spravedlivého trestu se nám dostalo lásky. Ta láska se projevila už tehdy, když se Boží Syn stal člověkem. Kdo by si pomyslel, že se Bůh do našich záležitostí vloží tak neočekávaným, zvláštním způsobem? Vždyť nepřišel jako soudce s trestem, ale jako zachránce s odpuštěním! Nepřišel s hněvem, ale s láskou. A pohleďme, jaká to byla láska. I ti nejbližší ho opustili, zapřeli a zradili. On je přesto miloval až do konce, modlil se za ty, kteří ho křižovali: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí “. Až na samé dno našeho člověčenství, kde je skryta veškerá tíha našeho hříchu, vstoupila čistá Boží láska se vší svou mocí, aby nikdo z lidí nemusel zahynout. To byl zázrak Boží lásky, že trpící Ježíš nesestoupil z kříže, aby si sám pomohl. To byl zázrak lásky, že si nepovolal na pomoc houf andělů. Nesl náš bídný lidský úděl až do konce, až do smrti. Tak naplnil vůli svého Otce.

Druhá apoštolova výpověď víry zní: věříme, že Ježíš vstal z mrtvých. Podíváme se na ni tak, abychom si uvědomili, že Ježíšovo vzkříšení nebyl žádný zázračný trik, ani kouzlo, ale projev a důsledek jeho jedinečnosti. Svědectví Písma nás učí, že odplata za hřích je smrt. Toto svědectví bible nám pomáhá odkrývat souvislost mezi hříchem a smrtí. Poznáváme, jak chatrnost našeho těla a mysli, naše nemoci a smrt jsou spojeny neviditelnými vlákny s naším hříchem. Kdyby byl Pán Ježíš jen obyčejným člověkem, kdyby byl jedním z nás, kdyby s námi sdílel naši hříšnost a proto konečnost, pak by bylo jeho vzkříšení zázrakem. Avšak on žádného hříchu neučinil. Jinak nám byl ale ve všem podobný. Měl lidské tělo, znal naše trampoty s ním, věděl, co je hlad, žízeň a bolest, poznal nestálost lidského srdce a zlobu nepřátelství, zažil nejhlubší úzkost a opuštění, byl smutný a plakal. To všechno ne náhodou, ale z veliké lásky k nám. Avšak hříchu neučinil. V jeho slovech a skutcích, v jejich naprosté pravdivosti a jednotě, vidíme jeho jedinečnost. Dokázal to, co žádný z lidí nedokázal – být poslušný Boha. On je ten jediný Syn, ve kterém má Bůh zalíbení. Proto jeho vzkříšení není zázrak, ale jen logické pokračování jeho cesty, vždyť to byl Boží Syn, Bůh v lidské podobě, byl vybaven Boží mocí. Kristus unesl všechnu tíhu lidského hříchu, šel cestou smrti, ale byl vzkříšen, Bůh se k němu přiznal svou mocí a dal mu vítězství. Jeho vzkříšení je tedy projevem jeho božství.

Křesťanská církev slaví svátek vzkříšení, Velikonoce, na jaře, kdy se celá příroda probouzí k novému životu a kdy slunce dává nám lidem lepší náladu. Velikonoce však nejsou souhlasem s přírodní filosofií, která vidí pokračování života v obnovující se přírodě nebo v dětech, které nastupují do života po svých rodičích. Písmo nezvěstuje návrat slunce, ale skutečnou radostnou událost, která se osobně dotýká každého jednotlivého člověka a která nebetyčně přesahuje veškerou přirozenou lidskou naději, kterou přináší život a symbolizuje jaro. Evangelium Velikonoc zvěstuje zájem a starostlivou Kristovu lásku, která se týká života každého člověka. On zemřel, abychom my nemuseli platit smrtí za svou neposlušnost vůči Bohu, ale abychom byli živi. Ježíš vstal z mrtvých, aby jako živý Pán kraloval nad těmi, kdo se mu v poslušné víře oddají, aby je učil novému a poslušnému životu, a aby je nakonec provedl smrtí a uvedl do života, v němž nebude slz, ani trápení, ani bolesti, ani smrti. Vše je připraveno a Ježíšem dokonáno, záleží jen na tom, zda tohoto ukřižovaného Krista a vzkříšeného Pána přijímáme za svého Spasitele. A to přece není víra v zázrak, jímž by se jako kouzelným proutkem nakonec smrt proměnila v život. Velikonoční neděle nás nevybízí k víře v zázrak. Ani nás nevybízí k akademickému uvažování, zda vzkříšení je nebo není možné. Vzkříšení totiž není obecná pravda, která by platila nad každou smrtí. Vždyť tak jak jsme, hříšní a bezbožní, nemáme účast na Boží spáse. Vzkříšení je spojeno jen s dílem a osobou Ježíše Krista. Jen když věříme v Krista, tak máme podíl na jeho vykoupení. Bez Krista se totiž nemůžeme smrti postavit, protože má velikou moc. Ale dnešní jitro a prázdný hrob zvěstují nám všem: neboj se smrti! Toto oznámení ale platí jen pro ty, kteří v Krista uvěřili a spoléhají na něj. Pro člověka nevěřícího je to jen podivná, nerozluštitelná informace, která pro něj nemá valný smysl. A protože to tak je, upíná se takový člověk k podružnostem, plete pomlázky, barví vejce a Velikonoce slaví v pondělí konzumací alkoholu, u mnoha lidí tak končí jen další víkend provázený kocovinou.

Pro věřícího má však zvěst o vzkříšení smysl už dnes, vždyť vede k životu užitečnému, poslušnému a pravdivému, který má ve svém konci, v okamžiku smrti, naději v Bohu právě díky vzkříšení Ježíše Krista. A tak bychom mohli říci, že Ježíšovo vzkříšení má pro nás smysl právě dnes. Ježíšovo dílo nás uvádí do nového způsobu života, kdy už nemusím být všude a u všeho, kdy už se nemusím křečovitě snažit urvat v životě co nejvíce, protože bych měl strach ze smrti a ze své konečnosti, už budu umět hledat cestu k bližním a žít v lásce a v dobrých skutcích. Žít se vzkříšeným Kristem mimo dosah smrti není nic jiného, než žít poslušně v lásce k Bohu i k bližním. A pak i věci poslední, své nemoci, prohry a utrpení a svou smrt odevzdávám tomu, který se stal základem a smyslem mého života. Vzkříšení je tedy úplně praktickou součástí mého každodenního života, kdy se snažím žít podle Boží vůle v lásce, odpuštění, pomoci a solidaritě. Jinak řečeno – zvěst o vzkříšení není jen pro staré a umírající, ale právě pro živé a zdravé, kteří následují Ježíše a kteří bojují nový boj víry, protože uvěřili a svěřili svůj život Ježíši Kristu.

Samozřejmě, že i následovník Ježíše Krista zemře. Jeho smrt je však jiná. Smrt nad ním víc nepanuje. Je třeba ji vidět ve světle Ježíšova vzkříšení, však apoštol říká, že Bůh ty „ kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu “. Jejich smrt ovšem vypadá v lidských očích stejně jako smrt jiného člověka, ale Bůh se jich nezříká a v Kristu je přijímá jako draze vykoupené, Bůh ty, kteří umírají ve víře bere do své náruče. Apoštol dál nelíčí, jak to bude a co nás přesně čeká. Je to tajemství víry, Bůh nás nechává v očekávání. Jsme však se vší důrazností ujištěni, že ti, kteří umírají v Pánu, mají naději na vzkříšení a věčný život. S touto skutečností, které věříme, smíme žít i zemřít.

Vzkříšení, které se nás týká, tedy není Ježíšův zázračný zákrok v poslední chvíli, který by proměnil smrt v život, ale je to Ježíšova ruka, která nás drží, abychom se na Ježíše spolehli už teď a žili podle jeho vůle. A musíme v Ježíšovi nejprve žít, abychom v něm mohli i umřít. Jen tak se naše smrt promění ve vítězství.

Amen