Kru 3. 6. 2018 Lk 15,20 Milé sestry a milí bratři, „jeden člověk měl dva syny“ - těmito slovy začíná nejdelší a patrně také nejznámější podobenství Pána Ježíše. Mluví se v něm o třech postavách. Není snadné říci, který z těchto tří příběhů je nejdůležitější. Toto podobenství je možné pochopit především jako příběh toho mladšího, marnotratného syna. Tak také v křesťanské církvi nejčastěji zněl, jak o tom svědčí i nadpis v NEP, kde je toto podobenství nazváno " Podobenství o marnotratném synu ". A už z tohoto příběhu lze vyslechnout důležitou zvěst. Zvěst o tom, že pravá svoboda člověka není tam, kde se pustí jen na vlastní pěst, bez ohledu na druhé, jen za svým vlastním cílem, v životě bez Boha. Příběh mladšího syna nám připomíná, že pravá svoboda člověka je ve službě, tam kde nejsme sami svoji, tam kde jsou naši bližní a náš Bůh. A blahoslavení jsou ti lidé, kteří jdou do sebe a ve svém ztroskotání najdou sílu hledat cestu domů, ke svému Bohu. Stejným právem je možné chápat podobenství jako příběh staršího syna. Této možnosti křesťané často nevyužívali. Původnímu záměru a souvislosti odpovídá takové pojetí mnohem více než soustředění se na marnotratného syna. Jde přece o odpověď Pána Ježíše na reptání farizejů, že se Ježíš příliš přátelsky stýká s hříšníky. Zde je nám postava staršího syna opět velmi důležitou připomínkou. Není větší drzosti před Bohem než zatvrzelost samospravedlnosti, nesnášenlivosti, nesmiřitelnosti ctnostného člověka. Je jistě dobré žít řádný život. Ale běda, stane-li se nám naše spravedlnost, bezúhonnost, naše církevnictví důvodem k tomu, abychom se sudičsky natřásali nad ostatními, kteří našich kvalit a našeho postavení nedosahují. Před tím nás evangelium varuje. Před Pánem Bohem lze svůj život prohrávat a ztrácet nejen neřestí a ztraceností, ale také pyšnými ctnostmi a sebejistým postojem vůči druhým. Toto bychom my, lidé z církve, měli slyšet zvláště pozorně. A přece smíme jít ještě hlouběji. Podobenství lze chápat jako příběh toho třetího, jako příběh otce. Podobenství se asi bude jmenovat stále po tom prvním synu, ale mnohem lepší by byl název: o milosrdném otci. A to proto, že otec a jeho nekonečné milosrdenství stojí ve středu veškerého dění . Podobenství Pána Ježíše má dvě části. V první vystupuje do popředí mladší marnotratný syn. Ve druhé ten starší, spravedlivý. Ale v obou částech jedná s nimi a v jejich prospěch jejich otec. On je rozhodující postavou celého podobenství. On je také klíčem k jeho pochopení. Otec to je, kdo zachraňuje situaci v první části. Když dobrodružství mladšího syna dospělo až k hořkému konci, když si nevěděl rady a byl na dně, v tom okamžiku si vzpomněl na svého otce. A ten ho nezklamal. Jak je to podivuhodně vylíčeno: „když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil ho“. Ještě byl ten mladší syn daleko a už ho jeho otec vyhlížel. A ten otcův pohled, jeho vyhlížení - to nebyl pohled nezúčastněného diváka. Otec nečeká, až jeho ztracený syn dojde. Vyběhne mu vstříc. Možná se nám zdá, že to tomu světákovi prošlo příliš snadno a že to nebylo výchovné, ale otec na to vůbec nehledí. Vidí jen svého zuboženého syna a ten pohled ho „chytil za srdce“. / tak by šlo přeložit ono – „byl hnut lítostí“ /. Proto otec vyběhl z domu vstříc svému synovi. Sestry a bratři, to je veliká věc, ten otec běží! Jen si tu scénu představte! Orientální patriarcha, otec, nikdy neběhal synovi vstříc. Ten chodil vždycky důstojně a pomalu, odměřeným krokem. Ale tenhle otec běží, to znamená - on si zadává, on se shazuje, chová se přímo nepřístojně, běží. A sotva doběhne, padne synovi kolem krku a políbí ho. A všimněte si sestry a bratři, ten syn se nezmůže vůbec na nic, marnotratný syn zprvu neřekne ani slůvko omluvy a pokání. A přece mu otec zjevně odpouští a za syna jej přijímá. Je to zvláštní věc, otec si neklade žádné podmínky, jeho láska je bez podmínek. A předchází všemu ostatnímu, otcova láska vybíhá synovi vstříc. A sotva syn přece jen řekne slovo svého doznání, už je přerušen, ani nedořekne a otcova láska už přikrývá jeho vinu a nahotu. A nejen v té první části podobenství, ale i v té druhé se naplno a vítězně projevuje otcovo milosrdenství. I zde je to on, kdo se pokouší zachránit svého syna. Ten starší se sice neztratil tak jako ten mladší. Zůstal poslušně v otcově blízkosti a v tom bylo jeho veliké plus. Ale najednou o něj otec má přijít také. Tomu staršímu hrozí, že se utopí ve své vlastní zatvrzelé, samolibé, sudičské a moralistické samospravedlnosti. A to není o nic menší nebezpečí než to, kterému podlehl ten mladší. Opět jsme však svědky otcova energického jednání. Přerušuje vlastní slavnost, když se doslechne, že ten starší setrvává uraženě venku, vybíhá i v tomto případě z domu ven, aby i jemu vyšel vstříc a s nekonečnou trpělivostí ho prosí, aby podal bratrovi ruku a nezáviděl mu jeho přijetí. Zřejmě mu nezáleží na záchraně tohoto syna méně než na záchraně mladšího, a i když vyslechne tvrdé výčitky na svou adresu, přesto znovu prosí, aby ten starší nezatvrzoval své srdce. To je úžasné zjištění - dva synové téhož otce, každý jiný a přece oba stejní ve svém nesprávném postoji vůči otci. Otec je tu ale pro oba. Pro marnotratného i pro toho spravedlivého. Otec, jeho postava a jeho jednání jsou středem podobenství. Víme všichni, o kom svědčí tato postava. Koho se snaží vystihnout. Není sporu, že v ústech Pána Ježíše znamená tento obraz jediné: tak jedná Bůh. Je to zvěst o jeho milosrdenství. Někteří si lámali hlavu, kde je v podobenství líčen Ježíš sám. Ale je zřejmé, že to, co se tu vypravuje, to jsou skutky Ježíše Krista mezi námi. Zápas Božího milosrdenství o člověka. Běh Boží lásky za každým z nás. To je příběh Ježíše Krista na této zemi. To je jádro našeho podobenství. „Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil“. Nad veškerou lidskou bídou stojí toto slovo. To je evangelium našeho příběhu, to je dobrá zpráva pro naše životy. My všichni jsme, sestry a bratři, ve svém životě „daleko“. My marnotratní a nebo samospravedliví. Každý s jiným pokušením a s jiným životním příběhem. Jsme ale všichni „daleko“. Každý jinak opodál a daleko, ale každý jinak vedle. Není, kdo by vposledu činil dobré, není ani jednoho. To je pravdivá skutečnost našeho života tak, jak ji vidí naše podobenství. A právě do toho vpadává světlo evangelia. V tom ve všem nás otec vidí. Takové jací jsme, každý ve své osobité ztracenosti. Navzdory tomu všemu jsme synové a dcery tohoto otce. Nejsme tu sami. On vyšel ze svého domu. Je na cestě k nám. Vztahuje k nám své ruce. Právě ke mně. Jaká je to sláva a jaká je to naděje pro nás lidi. Jsme děti tohoto Otce. Ne sirotci, ne tuláci bez cíle, ne ztracené existence. Bůh nám vyběhl v Ježíši Kristu naproti. Jsme synové a dcery milosrdného Otce. To je evangelium našeho podobenství. Světlo Božího milosrdenství a lásky, které dopadá na tvář člověka. To je naše potěšení v životě i ve smrti. To je naše naděje. Bůh nám vyšel vstříc - „když jsme ještě byli daleko, Otec nás spatřil a hnut lítostí běžel k nám“. Amen Modlitba: Milosrdný Bože, Otče milosrdný, chválíme tě za to, že jsi zjevil na této zemi své neskonalé milosrdenství. V Ježíši Nazaretském jsi přišel za námi až tam, kde končí všecka lidská naděje. Snížil ses do naší bezmoci a ponížení. Díky tobě smíme zvednout hlavu a volat ke svému nebeskému Otci. Děkujeme Ti za to, že jsi i nás přivedl k sobě, abychom nehledali lidskou pomoc, ale pomoc a spásu od tebe. Tys Pane, nečekal, až vyznáme svou víru, ale vyběhl jsi z otcovského domu za námi lidmi, kteří byli sníženi a ubiti svým dlouhým trápením, zklamáním a ztraceni v hříchu. V laskavosti Pána Ježíše Krista jsi nás pozvednul, daroval nám víru, která se k tobě dovede hlásit před lidmi. A ve svém zmrtvýchvstalém Synu dáváš dokonalou naději ve vzkříšení našich těl z mrtvých. Věříme, náš Pane, že jsi nám i v tomto shromáždění nablízku, pomoz naší nedověře a smiluj se nad každým, kdo má sevřené srdce. Amen