Milé sestry a milí bratři,

to, co jsme právě přečetli z bible, je plné nepochopení učedníků. Učedníci velmi často Ježíše nechápali, není to poprvé ani naposledy, však se tento motiv objevuje v evangeliích často. Učedníci byli Ježíšovi nablízku, stále jej provázeli, měli ho za svého učitele, ale přesto se neustále ukazuje, že Ježíšovi nerozuměli. Tato nechápavost ovšem nebyla způsobena vadou intelektu, že by učedníci byli nějak mimořádně tupí, ale prostě tím, že Ježíšova cesta, duch jeho působení byl docela jiný, než svět učedníků, než jejich návyky, způsoby a představy.

Učedníci tedy slyší, co Ježíš říká, ale nechápou smysl jeho slov. Hned v té první scéně, kde Ježíš mluví o své další cestě a o svém budoucím utrpení. S velkým důrazem tu svým učedníkům klade na srdce: „ Slyšte a dobře si pamatujte tato slova : Syn člověka bude vydán do rukou lidí .“ Učedníci však, jak Lukáš zdůrazňuje : „ tomu slovu nerozuměli a jeho smysl jim zůstal skryt, proto nechápali, ale báli se ho na to slovo zeptat .“ Jistě že člověk něčemu nerozumí a něco nechápe, ale zvláštní je, že učedníci nechápali a při tom se nezeptali. Zvláštní přístup, zvláštní víra, která nerozumí, ale zároveň se bojí ptát, která nechápe, ale zároveň ji to zas až tak netrápí. Jakoby porozumění svému Pánu nebylo tak důležité, jakoby bylo důležitější zachovat dojem, že přeci nejsem žádný hlupák. Ale copak ptát se, je něco ponižujícího, nepatřičného?

Vždyť víra, která se neptá, která nemá odvahu si připustit, že leccos neví, lecčemu nerozumí a leccos nechápe, nemůže jinak, než zůstat slepou a vzdálenou Kristovu Duchu. Místo, aby se učedníci snažili pochopit nebo se zeptat, co tím Ježíš myslel, že bude vydán do rukou lidí, začnou debatovat o tom, kdo z nich je největší, kdo je mezi nimi ten největší borec víry, kdo je nejlepší učedník. Zkrátka se začnou přít o pozice a postavení. A Ježíš je zase musí upozornit na to, že o tohle ve víře vůbec nejde, že pokud jim jde o nějakou kariéru, pozice a postavení, tak že to jsou na špatné adrese, to by se měli hlásit spíše na sekretariátu nějaké strany, tam například lze udělat kariéru. Pravá velikost není v tom dostat se nad druhé, ale jít cestou služby a to i těm, kteří jsou slabí, nevýrazní a v ústraní.

A tak Ježíš vedle sebe staví dítě a říká svým učedníkům: „ Kdo přijme takové dítě, ve jménu mém, přijímá mne a kdo přijme mne, přijímá toho, který mě poslal. Kdo je nejmenší mezi vámi všemi, ten je největší.“ Tedy je to jinak, než si myslíte.

Učedníci tímto jednáním a myšlením naznačují ten zásadní problém, který vzniká, když se potkává Boží dílo s člověkem. Člověk tak, jak je, jak říká apoštol Pavel, nemůže pochopit Boží dílo, nemůže je přijmout, nemůžeme mít podíl na Božím království, nejdříve se s ním musí stát změna. Učedníci vůbec nechápali, proč by měl být Ježíš vydán do rukou lidí. Apoštol Petr na Ježíšovu předpověď utrpení v podání Matoušově reaguje slovy: „ Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát.“ A Ježíš jej nazve satanem, pokušitelem. Člověk nemůže pochopit Boha, který za něj přichází zemřít. Člověk totiž sám od sebe neví, jak špatné to s ním před Bohem je. A i když snad tuší Boží lásku za Ježíšovým jednáním, přece jen se zdráhá přiznat si pravdu. Náš hřích, naše pýcha nám brání přiznat, že Ježíše opravdu potřebujeme. To byl, je a bude vždycky zásadní problém. Lidé právě dnes nevědí, proč by měli Ježíše potřebovat. Lidské já nám přece namlouvá, že nám nikdo nepomůže, žádný Bůh, to ty si, člověče, musíš vždycky pomoci sám, ty máš mít věci ve svých rukou, ty sám si určuj svůj život, vždyť nikoho nepotřebuješ. Příkladem lidské pýchy může být i chvíle, kdy Ježíš předpovídal, že od něj učedníci odpadnou a Petr ho třikrát zapře. Petr tam velice pyšně a sebejistě Ježíšovi odpovídá: „ I kdyby všichni odpadli, já ne .“ Petr netuší hloubku zkoušky, která ho čeká, neví, že může obstát jen díky Boží pomoci, nezná své meze, neví, že především musí přestat spoléhat sám na sebe. Víra je něco jiného. Víra všechno čeká od Boha, víra znamená pokoru před Božím dílem, víra znamená bytostné a celé odevzdání se Kristu. Ne jen na chvíli, ne jen někdy, nejen ve chvílích úzkosti, ale vždycky. Víra znamená odhodit skrze moc Ducha svatého své pyšné já, které si myslí, že si na život stačí. Nestačí. Nikdo z nás nemůže žít plný a smysluplný život podle Boží vůle, pokud nepřijme Boží lásku, pokud nesestoupí z výšin své pýchy a nabubřelosti, pokud neopustí hrdost a nafoukanost na své lidské schopnosti.

Ježíš staví před učedníky dítě, které má důvěru, které věří tomu, co se mu řekne. To měl na mysli Ježíš, chtěl naznačit, že je třeba vůči Bohu dětské, naivní důvěry, že jen tak je možné přijmout Boží dílo, jen tak lze přijmout Ježíše. Pokud jsi, bratře a nebo sestro, ještě ve svém srdci nezažil/a/ toto pokoření se před Kristem, sestoupení z vlastní pýchy, pokud jsi nepřiznal, že je pro tebe Ježíš vším, pokud ses mu neodevzdal s dětskou důvěrou, pak ti něco zásadního chybí a nejsi na tom jinak, než nechápaví a samolibí učedníci.

Však oni reagovali na Ježíšova slova o potřebě dětské důvěry opět úhybným manévrem. Učedník Jan, snad aby zachránil situaci, nebo spíše ve snaze odvést řeč jinam, aby nemuseli Ježíšovi odpovídat a přiznávat se před ním, jaké že to s nimi je, mluví najednou o jakémsi muži, který ve jménu Ježíšově zbavoval lidi posedlosti. Učedníkům vadí, že to nebyl jeden z jejich kruhu, že to byl někdo, kdo k nim nepatřil, nechodil s nimi a nenásledoval Ježíše jako oni. A tak mu v tom začali bránit.

Bohužel ani zde se učedníci nestrefili. Museli vyslechnout Ježíšova odmítavá slova: „ Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás.“ Na rozdíl od učedníků Ježíš nemá potřebu všechno kontrolovat a udělovat licenci. Rovněž nevyžaduje jen jeden možný způsob pro šíření Božího království. Ježíšovi nevadí, že není z jejich party, že to dělá jinak a bez pověření. Podstatné je, že zbavuje lidi posedlosti /různého druhu, od nemoci až po pýchu a sobectví /. Podstatné je, že ten člověk osvobozoval v Ježíšově jménu. Učedníkům vadilo, že nebyl jako oni a že to nedělal jako oni.

Máme tu co dělat s jakousi stranickostí, která nehodnotí podle jednání, ale čistě podle příslušnosti. A také s jistým autoritářstvím, které si myslí, že má patent na pravdu, že všechno ví a dělá nejlíp, a proto jí přísluší rozhodčí a vůdčí role a všechno musí projít jejím schválením. Učedníci tu patrně měli strach, že někdo jiný získá větší vliv, že je někdo duchovně předběhne. A je tu i jisté záslužnictví – my chodíme s Ježíšem, a proto bychom měli být náležitě oceněni. Ježíš takové sklony odmítá. Být Ježíšovým učedníkem není totéž jako být ideologickým tajemníkem strany nebo nejvyšším kontrolním úřadem.

Učedníci tehdy nechápali, co Ježíš žádá a co u nich hledá. Přesto s nimi jednal trpělivě. Musel jim však dát najevo, že je nutné, aby přijali jeho cestu ponížení a utrpení, aby opustili svou pýchu a vydali se mu a aby si dávali pozor na posuzování druhých a měli pro ně pochopení. Na závěr dalšího oddílu se jich Ježíš ptá, zda vědí, jakého jsou ducha. A varuje je, že to, co předvádějí, z Ducha Božího není. Vede je tak k neustálému přemýšlení a snaze hledat cestu Boží. Podobně i my se máme ptát a přemýšlet. Jakého jsme ducha?

Amen